Príslovia 29
1 Člověk, kterýž často kárán bývaje, zatvrzuje šíji, rychle potřín bude, tak že neprospěje žádné lékařství.
Èovjek koji po karanju ostaje tvrdoglav, ujedanput æe propasti, da neæe biti lijeka.
2 Když se množí spravedliví, veselí se lid; ale když panuje bezbožník, vzdychá lid.
Kad se umnožavaju pravednici, veseli se narod; a kad vlada bezbožnik, uzdiše narod.
3 Muž, kterýž miluje moudrost, obveseluje otce svého; ale kdož se přitovaryšuje k nevěstkám, mrhá statek.
Ko ljubi mudrost, veseli oca svojega; a ko se druži s kurvama, rasipa svoje dobro.
4 Král soudem upevňuje zemi, muž pak, kterýž béře dary, boří ji.
Car pravdom podiže zemlju; a ko uzima mito, satire je.
5 Člověk, kterýž pochlebuje příteli svému, rozprostírá sít před nohama jeho.
Ko laska prijatelju svojemu, razapinje mrežu nogama njegovijem.
6 Výstupek bezbožného jest jemu osídlem, spravedlivý pak prozpěvuje a veselí se.
U grijehu je zla èovjeka zamka, a pravednik pjeva i veseli se.
7 Spravedlivý vyrozumívá při nuzných, ale bezbožník nemá s to rozumnosti ani umění.
Pravednik razumije parbu nevoljnijeh, a bezbožnik ne mari da zna.
8 Muži posměvači zavozují město, ale moudří odvracují hněv.
Potsmjevaèi raspaljuju grad, a mudri utišavaju gnjev.
9 Muž moudrý, kterýž se nesnadní s mužem bláznivým, buď že se pohne, buď že se směje, nemá pokoje.
Mudar èovjek kad se pre s ludijem, ili se srdio ili smijao, nema mira.
10 Vražedlníci v nenávisti mají upřímého, ale upřímí pečují o duši jeho.
Krvopije mrze na bezazlenoga, a pravi se brinu za dušu njegovu.
11 Všecken duch svůj vypouští blázen, ale moudrý na potom zdržuje jej.
Sav gnjev svoj izliva bezumnik, a mudri ustavlja ga natrag.
12 Pána toho, kterýž rád poslouchá slov lživých, všickni služebníci jsou bezbožní.
Koji knez sluša lažne rijeèi, sve su mu sluge bezbožne.
13 Chudý a dráč potkávají se, obou dvou však oči osvěcuje Hospodin.
Siromah i koji daje na dobit sretaju se; obojici Gospod prosvjetljuje oèi.
14 Krále toho, kterýž soudí právě nuzné, trůn na věky bývá utvrzen.
Koji car pravo sudi siromasima, njegov æe prijesto stajati dovijeka.
15 Metla a kárání dává moudrost, ale dítě sobě volné k hanbě přivodí matku svou.
Prut i kar daju mudrost, a dijete pusto sramoti mater svoju.
16 Když se rozmnožují bezbožní, rozmnožuje se převrácenost, a však spravedliví spatřují pád jejich.
Kad se umnožavaju bezbožnici, umnožavaju se grijesi, a pravednici æe vidjeti propast njihovu.
17 Tresci syna svého, a přineseť odpočinutí, a způsobí rozkoš duši tvé.
Karaj sina svojega, i smiriæe te, i uèiniæe milinu duši tvojoj.
18 Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; kdož pak ostříhá zákona, blahoslavený jest.
Kad nema utvare, rasipa se narod; a ko drži zakon, blago njemu!
19 Slovy nebývá napraven služebník; nebo rozuměje, však neodpoví.
Rijeèima se ne popravlja sluga, jer ako i razumije, opet ne sluša.
20 Spatřil-li bys člověka, an jest kvapný v věcech svých, lepší jest naděje o bláznu, než o takovém.
Jesi li vidio èovjeka nagla u besjedi svojoj? više ima nadanja od bezumna nego od njega.
21 Kdo rozkošně chová z dětinství služebníka svého, naposledy bude syn.
Ako ko mazi slugu od malena, on æe najposlije biti sin.
22 Člověk hněvivý vzbuzuje svár, a prchlivý mnoho hřeší.
Gnjevljiv èovjek zameæe svaðu, i ko je naprasit, mnogo griješi.
23 Pýcha člověka snižuje jej, ale chudý duchem dosahuje slávy.
Oholost ponižuje èovjeka, a ko je smjeran duhom, dobija slavu.
24 Kdo má spolek s zlodějem, v nenávisti má duši svou; zlořečení slyší, však neoznámí.
Ko dijeli s lupežem, mrzi na svoju dušu, èuje prokletstvo i ne prokazuje.
25 Strašlivý člověk klade sobě osídlo, ale kdo doufá v Hospodina, bývá povýšen.
Strašiv èovjek meæe sebi zamku; a ko se u Gospoda uzda, biæe u visokom zaklonu.
26 Mnozí hledají tváři pánů, ješto od Hospodina jest soud jednoho každého.
Mnogi traže lice vladaoèevo, ali je od Gospoda sud svakome.
27 Ohavností spravedlivým jest muž nepravý, ohavností pak bezbožnému, kdož upřímě kráčí.
Pravednima je mrzak nepravednik, a bezbožniku je mrzak ko pravo hodi.
