Lukáš 9
1 I svolav dvanácte učedlníků svých, dal jim sílu a moc nad všelikým ďábelstvím, a aby neduhy uzdravovali.
Un Savus divpadsmit mācekļus sasaucis, Viņš tiem deva varu un spēku pār visiem velniem, un sērgas dziedināt.
2 I poslal je, aby kázali království Boží, a uzdravovali nemocné.
Un Viņš tos sūtīja, Dieva valstību sludināt un vājus darīt veselus:
3 A řekl jim: Nic nebeřte na tu cestu, ani hůlky, ani mošny, ani chleba, ani peněz, ani po dvou sukních mívejte.
Un Viņš uz tiem sacīja: “Neņemat neko līdz uz ceļu, nedz zizli, nedz kulīti, nedz maizi, nedz naudu, un lai nevienam no jums nav divi svārki.
4 A do kteréhožkoli domu vešli byste, tu zůstaňte, a odtud vyjděte.
Un kurā mājā jūs ieiesiet, tur paliekat, un no turienes ejat tālāk.
5 A kteříž by vás koli nepřijali, vyjdouce z města toho, také i ten prach z noh svých vyrazte na svědectví proti nim.
Un kas jūs neuzņems, - tad iziedami no tās pilsētas nokratāt arī pīšļus no savām kājām par liecību pret tiem.”
6 I vyšedše, chodili po městečkách vůkol, zvěstujíce evangelium, a uzdravujíce všudy.
Bet tie izgājuši pārstaigāja visus tos miestus visur to priecas vārdu sludinādami un dziedinādami.
7 Uslyšel pak Heródes čtvrták o všech věcech, kteréž se dály od něho. I rozjímal to v mysli své, proto že bylo praveno od některých, že by Jan vstal z mrtvých,
Bet Hērodus, kas to ceturto zemes tiesu valdīja, dzirdēja visas lietas, kas caur Viņu notika, un nezināja, ko domāt, tāpēc ka citi runāja, ka Jānis no miroņiem esot augšām cēlies;
8 A od jiných, že by se Eliáš zjevil, od některých pak, že by jeden z proroků starých vstal.
Bet citi, ka Elija esot parādījies; bet citi, ka viens no tiem pirmajiem praviešiem esot augšām cēlies.
9 I řekl Heródes: Jana jsem já sťal. Kdož pak jest tento, o kterémž já slyším takové věci? I žádostiv byl ho viděti.
Un Hērodus sacīja: “Es Jānim galvu esmu nocirtis, bet kas šis tāds, par ko es tādas lietas dzirdu?” Un tas meklēja, Viņu redzēt.
10 Vrátivše se pak apoštolé, vypravovali jemu, cožkoli činili. A pojav je, odšel soukromí na místo pusté města řečeného Betsaida.
Un tie apustuļi atgriezušies Viņam teica, kādas lietas tie bija darījuši; un Viņš tos ņēma līdz un aizgāja savrup uz kādu tukšu vietu pie vienas pilsētas, vārdā Betsaida.
11 Zvěděvše pak zástupové, šli za ním; i přijal je, a mluvil jim o království Božím, a ty, kteříž uzdravení potřebovali, uzdravoval.
Bet tie ļaudis, to nomanīdami, gāja Viņam pakaļ, un Viņš tos pieņēmis runāja ar tiem par Dieva valstību; un kam dziedināšanas vajadzēja, tos Viņš darīja veselus.
12 Den pak počal se nachylovati. I přistoupivše dvanácte, řekli jemu: Propusť zástupy, ať rozejdouce se do městeček okolních a do vesnic, jdou a hledají pokrmů, nebo jsme tuto na místě pustém.
Bet vakars jau metās, un tie divpadsmit piegājuši uz Viņu sacīja: “Atlaidi tos ļaudis, ka tie nogājuši tais apkārtējos miestos un ciemos mājas vietu dabū un maizi atrod; jo mēs šeit esam tukšā vietā.”
13 I řekl jim: Dejte vy jim jísti. A oni řekli: Nemámeť víc než pět chlebů a dvě rybě, leč bychom my snad šli a nakoupili na tento všecken lid pokrmů?
Bet Viņš uz tiem sacīja: “Dodiet jūs viņiem ēst.” Bet tie sacīja: “Mums vairāk nav kā piecas maizes un divas zivis vien, ja mēs citur nogājuši barību nepirksim priekš visiem šiem ļaudīm.”
14 Nebo bylo mužů okolo pěti tisíců. I řekl učedlníkům svým. Rozkažte se jim posaditi v každém řadu po padesáti.
Jo tur bija kādi piectūkstoš vīri. Bet Viņš uz Saviem mācekļiem sacīja: “Liekat viņiem apsēsties pa kārtām, pa piecdesmitiem.”
15 I učinili tak, a posadili se všickni.
Un tie tā darīja un lika visiem apsēsties.
16 A vzav těch pět chlebů a ty dvě rybě, vzhlédl v nebe, a dobrořečil jim, i lámal, a rozdával učedlníkům, aby kladli před zástup.
Bet, tās piecas maizes un tās divas zivis ņēmis, Viņš skatījās uz debesi, tās svētīja un pārlauza, un deva tiem mācekļiem, lai tiem ļaudīm ceļ priekšā.
17 I jedli, a nasyceni jsou všickni. A sebráno jest, což jim bylo ostalo drobtů, dvanácte košů.
Un tie visi ēda un paēda; un salasīja tās druskas, kas tiem bija atlikušas, divpadsmit kurvjus.
18 I stalo se, když se on modlil obzvláštně, že byli s ním učedlníci. I otázal se jich, řka: Kým mne praví býti zástupové?
Un notikās, kad Viņš viens pats Dievu lūdza, tad tie mācekļi pie Viņa piegāja; un Viņš tiem vaicāja sacīdams: “Ko tie ļaudis saka, Mani esam?”
19 A oni odpověděvše, řekli: Janem Křtitelem, a jiní Eliášem, jiní pak, že prorok jeden z starých vstal.
Bet tie atbildēdami sacīja: “Jānis, tas Kristītājs; un citi, ka viens no tiem veciem praviešiem esot augšām cēlies.”
20 I řekl jim: Vy pak kým mne býti pravíte? Odpověděv Petr, řekl: Krista toho Božího.
Bet Viņš uz tiem sacīja: “Bet jūs, ko jūs sakāt, Mani esam?” Bet Pēteris atbildēdams sacīja: “Tu esi Tas Dieva Kristus.”
21 A on s pohrůžkou jim přikázal, aby toho žádnému nepravili,
Bet viņš tiem stipri aizliedza, lai nevienam nesaka,
22 Pravě: Že Syn člověka musí mnoho trpěti, a potupen býti od starších a od předních kněží i od zákonníků, a zamordován býti, a třetího dne z mrtvých vstáti.
Sacīdams: “Tam Cilvēka Dēlam būs daudz ciest un tapt atmestam no tiem vecajiem un augstiem priesteriem un rakstu mācītājiem, un tapt nokautam un trešā dienā uzmodinātam.”
23 I pravil všechněm: Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sám sebe, a beř svůj kříž na každý den, a následuj mne.
Un Viņš uz visiem sacīja: “Ja kas grib nākt Man pakaļ, tas lai aizliedz sevi pašu un uzņem savu krustu ikdienas un staigā Man pakaļ.
24 Nebo kdož bude chtíti duši svou zachovati, ztratíť ji; a kdož ztratí duši svou pro mne, tenť ji zachová,
Jo kas savu dzīvību grib izglābt, tam tā zudīs; un kam sava dzīvība Manis dēļ zūd, tas to izglābs.
25 Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, kdyby sám sebe ztratil, aneb sám sebe zmrhal?
Jo ko tas cilvēkam līdz, ka viņš samanto visu pasauli, bet pats pazūd jeb iet bojā?
26 Nebo kdož by se za mne styděl a za mé řeči, za tohoť se Syn člověka styděti bude, když přijde v slávě své a Otcově i svatých andělů.
Jo kas Manis un Manu vārdu dēļ kaunas, tā paša dēļ Tas Cilvēka Dēls kaunēsies, kad Viņš nāks Savā un Sava Tēva un to svēto eņģeļu godībā.
27 Ale pravímť vám jistě: Jsou někteří z stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až uzří království Boží.
Bet Es jums tiešām saku: ir kādi no tiem, kas še stāv, kas nāvi nebaudīs, kamēr Dieva valstību redzēs.”
28 I stalo se po těch řečech, jako po osmi dnech, že vzav s sebou Petra a Jakuba a Jana, vstoupil na horu, aby se modlil.
Un notikās kādas astoņas dienas pēc šiem vārdiem, tad Viņš ņēma līdz Pēteri un Jāni un Jēkabu, un uzkāpa uz to kalnu, Dievu lūgt.
29 A když se modlil, učiněna jest tvář jeho proměněná, a oděv jeho bílý a stkvoucí.
Un Viņam lūdzot, Viņa vaigs palika citāds un Viņa drēbes spoži baltas kā zibens.
30 A aj, dva muži mluvili s ním, a ti byli Mojžíš a Eliáš.
Un redzi, divi vīri ar Viņu runāja, tie bija Mozus un Elija.
31 Kteříž okázavše se v slávě, vypravovali o smrti jeho, kterouž měl podstoupiti v Jeruzalémě.
Tie parādījās iekš godības un runāja par Viņa galu, ko Viņam bija piepildīt Jeruzālemē.
32 Petr pak a ti, kteříž s ním byli, obtíženi byli snem, a procítivše, viděli slávu jeho a ty dva muže, ani stojí s ním.
Bet Pēteris un viņa biedri bija miega pilni, bet uzmodušies tie redzēja Viņa spožumu un tos divus vīrus pie Viņa stāvam.
33 I stalo se, když oni odešli od něho, řekl Petr Ježíšovi: Mistře, dobréť jest nám zde býti. Protož udělejme tři stánky, tobě jeden, a Mojžíšovi jeden, a Eliášovi jeden, nevěda, co mluví.
Un notikās, kad tie no Viņa šķīrās, tad Pēteris sacīja uz Jēzu: “Kungs, šeit mums labi, lai taisām trīs būdas, vienu Tev, vienu Mozum un vienu Elijam;” - un viņš nezināja, ko viņš runāja.
34 A když on to mluvil, stal se oblak, i zastínil je. Báli se pak, když onino vcházeli do oblaku.
Un tam šo runājot, padebesis nāca un viņus apēnoja, bet tie bijās, kad tas padebesis viņus apklāja.
35 I stal se hlas z oblaku řkoucí: Tentoť jest ten Syn můj milý, toho poslouchejte.
Un balss nāca no tā padebeša sacīdama: “Šis ir Mans mīļais Dēls, To jums būs klausīt.”
36 A když se ten hlas stal, nalezen jest Ježíš sám. A oni mlčeli, a nepravili žádnému v těch dnech ničeho z těch věcí, kteréž viděli.
Un kad tā balss atskanēja, tad Jēzus atradās viens pats. Un tie cieta klusu un nesacīja nevienam tanīs dienās nekā no tā, ko bija redzējuši.
37 Stalo se pak druhého dne, když sstupovali s hory, potkal jej zástup mnohý.
Un notikās otrā dienā, kad tie no kalna nāca zemē, tad Viņu sastapa daudz ļaužu.
38 A aj, muž z zástupu zvolal, řka: Mistře, prosím tebe, vzhlédni na syna mého, neboť jediného toho mám.
Un redzi, viens vīrs no tiem ļaudīm brēca sacīdams: “Mācītāj, es Tev lūdzu, skaties uz manu dēlu, jo tas ir mans vienpiedzimušais,
39 A aj, duch jej napadá, a on i hned křičí, a lomcuje jím slinícím se, a nesnadně odchází od něho, sápaje jím.
Un redzi, viens gars to grābj, un tas piepeši brēc, un viņš to plosa līdz putām un tikai grūti no tā šķirās, to novārdzinādams.
40 I prosil jsem učedlníků tvých, aby jej vyvrhli, ale nemohli.
Un es Taviem mācekļiem esmu lūdzis, ka tie to izdzītu, bet tie nespēja.”
41 I odpověděv Ježíš, řekl: Ó pokolení nevěrné a převrácené, dokudž budu u vás, a snášeti budu vás? Přiveď sem syna svého.
Un Jēzus atbildēdams sacīja: “Ak tu neticīgā un netiklā cilts, cik ilgi Es pie jums būšu un jūs panesīšu? Atved savu dēlu šurp.”
42 A v tom, když on přicházel, porazil jej ďábel, a lomcoval jím. I přimluvil duchu nečistému Ježíš, a uzdravil toho mládence, a navrátil jej otci jeho.
Un tam atnākot velns to plosīja un raustīja: bet Jēzus to nešķīsto garu apdraudēja un darīja to bērnu veselu un atdeva viņa tēvam.
43 I děsili se všickni nad velikomocností Božskou. A když se všickni divili všem věcem, kteréž činil Ježíš, řekl učedlníkům svým:
Bet visi iztrūcinājās par to augsto Dieva godību. Un kad visi brīnījās par visu, ko Jēzus bija darījis, tad Viņš sacīja uz Saviem mācekļiem:
44 Složte vy v uších svých řeči tyto, neboť Syn člověka bude vydán v ruce lidské.
Liekat jūs šos vārdus savās ausīs, jo Tas Cilvēka Dēls taps nodots cilvēku rokās.
45 Ale oni nesrozuměli slovu tomu, a bylo před nimi skryto, aby nevyrozuměli jemu. A nesměli se ho otázati o tom slovu.
Bet tie šo vārdu nesaprata, un tas tiem bija apslēpts, ka tie to nesamanīja, un tie bijās Viņu vaicāt par šo vārdu.
46 I vznikla mezi nimi hádka o to, kdo by z nich byl největší.
Un viņu starpā tādas domas cēlās, kurš no viņiem esot tas lielākais.
47 Ježíš pak viděv přemyšlování srdce jejich, vzav dítě, postavil je podlé sebe,
Bet Jēzus viņu sirds domas redzēdams, ņēma vienu bērnu un to nostādīja Savā priekšā,
48 A řekl jim: Kdožkoli přijal by dítě toto ve jménu mém, mneť přijímá; a kdož by koli mne přijal, přijímá toho, kterýž mne poslal. Nebo kdožť jest nejmenší mezi všemi vámi, tenť bude veliký.
Un uz tiem sacīja: “Ja kas šo bērnu uzņem Manā Vārdā, tas Mani uzņem; un ja kas Mani uzņem, tas uzņem To, kas Mani sūtījis. Jo kurš jūsu starpā ir tas mazākais, tas būs liels.”
49 I odpověděv Jan, řekl: Mistře, viděli jsme jednoho, an ve jménu tvém ďábly vymítá; i bránili jsme mu, proto že nechodí s námi.
Bet Jānis atbildēdams sacīja: “Kungs, mēs vienu redzējām Tavā Vārdā velnus izdzenam, un tam esam lieguši, jo tas neiet ar mums Tev pakaļ. “
50 I dí jemu Ježíš: Nebraňtež. Nebo kdoť není proti nám, s námiť jest.
Un Jēzus uz to sacīja: “Neliedziet, jo kas nav pret mums, tas ir ar mums.”
51 I stalo se, když se doplnili dnové vzetí jeho zhůru, že on se na tom ustavil, aby šel do Jeruzaléma.
Un notikās, kad Viņa paaugstināšanas laiks bija klāt, tad Viņš Savu vaigu grieza, iet uz Jeruzālemi
52 I poslal posly před sebou. A oni jdouce, vešli do městečka Samaritánského, aby jemu připravili.
Un Viņš nosūtīja vēstnešus Savā priekšā un tie gāja un nāca uz vienu Samarijas miestu, sataisīt mājas vietu priekš Viņa.
53 Ale nepřijali ho, proto že oblíčej jeho byl obrácen k jití do Jeruzaléma.
Un tie Viņu neuzņēma, jo Viņš bija apņēmies, iet uz Jeruzālemi.
54 A viděvše to učedlníci jeho Jakub a Jan, řekli: Pane, chceš-li, ať díme, aby oheň sstoupil s nebe, a spálil je, jako i Eliáš učinil?
Un Viņa mācekļi, Jēkabs un Jānis, to redzēdami sacīja: “Kungs, vai Tu gribi, tad mēs sacīsim, lai uguns krīt no debess un tos sadedzina, itin kā arī Elija darījis?”
55 Ale obrátiv se, potrestal jich, řka: Nevíte, čího jste vy duchu.
Bet Viņš atgriezdamies tos aprāja un sacīja: “Vai jūs nezināt, kādam garam jūs piederat?
56 Syn zajisté člověka nepřišel zatracovati duší lidských, ale aby spasil. I odešli do jiného městečka.
Jo Tas Cilvēka Dēls nav nācis, cilvēku dvēseles nomaitāt, bet pestīt.” Un tie gāja uz citu miestu.
57 Stalo se pak, když šli, že řekl jemu na cestě jeden: Pane, půjdu za tebou, kam se koli obrátíš.
Un notikās tiem noejot, viens uz ceļa uz viņu sacīja: “Kungs, es Tev iešu pakaļ, kurp Tu iesi.
58 I řekl jemu Ježíš: Lišky doupata mají, a ptáci nebeští hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.
Un Jēzus uz to sacīja: “Lapsām ir alas un putniem apakš debess ligzdas, bet Tam Cilvēka Dēlam nav, kur Tas Savu galvu lai noliek.”
59 I řekl jinému: Poď za mnou. Ale on řekl: Pane, dopusť mi prvé jíti a pochovati otce mého.
Un Viņš uz citu sacīja: “Nāc Man pakaļ!” Bet tas sacīja: “Kungs, atļauj man papriekš noiet, savu tēvu aprakt.”
60 I dí jemu Ježíš: Nech ať mrtví pochovávají mrtvé své, ale ty jda, zvěstuj království Boží.
Bet Jēzus uz to sacīja: “Lai miroņi aprok savus miroņus, bet tu ej un pasludini Dieva valstību.”
61 I řekl opět jiný: Půjdu za tebou, Pane, ale prvé dopusť mi, ať se rozžehnám s těmi, kteříž jsou v domě mém.
Un cits sacīja: “Kungs, es Tev iešu pakaļ, bet atļauj man papriekš no tiem atvadīties, kas ir manā namā.”
62 Řekl jemu Ježíš: Žádný, kdož vztáhna ruku svou k pluhu, ohlídal by se nazpět, není způsobný k království Božímu.
Bet Jēzus uz to sacīja: “Neviens neder Dieva valstībā, kas savu roku pieliek pie arkla un skatās atpakaļ.”
