Lukáš 20
1 I stalo se těch dnů v jeden den, když on učil lid v chrámě, a kázal evangelium, že přišli k tomu přední kněží a zákonníci s staršími.
Jednoho dne, když Ježíš mluvil k lidem shromážděným v chrámu a ukazoval jim, jak se k nim Bůh přiblížil, přišli za ním velekněží, učitelé zákona a židovští představitelé s otázkou:
2 I řekli jemu: pověz nám, jakou mocí tyto věci činíš, aneb kdo jest ten, kterýž tobě tuto moc dal?
„Kdo tě pověřil, od koho máš takovou pravomoc?“
3 I odpověděv, řekl jim: Otížiť se i já vás na jednu věc; protož pověztež mi:
Řekl jim: „Než odpovím, chci slyšet od vás:
4 Křest Janův s nebe-li byl, čili z lidí?
Kdo pověřil Jana Křtitele jeho posláním? Bůh nebo lidé?“
5 Oni pak uvažovali to mezi sebou, řkouce: Jestliže bychom řekli: S nebe, díť: Pročež jste tedy neuvěřili jemu?
Tou otázkou je zaskočil a oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li Bůh, pak se nás zeptá, proč jsme mu tedy neuvěřili,
6 Pakli díme: Z lidí, lid všecken ukamenuje nás; nebo cele tak drží, že Jan jest prorok.
a řekneme-li, že lidé, mohl by nás lid kamenovat, protože oni věří, že Jan Křtitel byl prorok.“
7 I odpověděli: Že nevědí, odkud byl.
Nakonec odpověděli: „Nevíme, kdo poslal Jana.“
8 I řekl jim Ježíš: Aniž já vám povím, jakou mocí toto činím.
Nato Ježíš řekl: „Pak nemá význam, abych vám pověděl, kdo pověřil mne.“
9 I počal lidu praviti podobenství toto: Člověk jeden štípil vinici, a pronajal ji vinařům, a sám odšel přes pole na dlouhé časy.
Pak se obrátil k okolostojícím a vyprávěl jim obrazný příběh: „Jeden člověk založil vinici. Pronajal ji vinařům a na dlouhou dobu odcestoval.
10 A v čas slušný poslal k těm vinařům služebníka, aby užitek z vinice dali jemu. Ti pak vinaři zmrskavše jej, pustili prázdného.
Když přišla doba sklizně, poslal k vinařům svého sluhu, aby mu odevzdali podíl z úrody. Ti však posla zmrskali a vyhnali s prázdnou.
11 I poslal druhého služebníka. Oni pak i toho zmrskavše a zohavivše, pustili prázdného.
Majitel vinice tam poslal jiného sluhu, ale i toho zbili, vysmáli se mu a nic mu nedali.
12 I poslal třetího. Ale oni i toho zranivše, vystrčili ven.
Ještě třetího sluhu tam pán poslal. Toho dokonce zranili a vyhnali.
13 Tedy řekl pán té vinice: Co učiním? Pošli svého milého syna. Snad když toho uzří, ustýdnou se.
Majitel vinice si řekl: ‚Co mám dělat? Zkusím to ještě s nimi. Pošlu tam svého syna, před ním budou mít respekt.‘
14 Ale vinaři uzřevše jej, rozmlouvali mezi sebou, řkouce: Tentoť jest dědic; poďte, zabíme jej, aby naše bylo to dědictví.
Ale když vinaři uviděli majitelova syna, dohodli se mezi sebou: ‚To je dědic, zabijeme ho, a vinice bude naše.‘
15 A vystrčivše jej ven z vinice, zamordovali. Což tedy učiní jim pán té vinice?
A tak se stalo. Vyvlekli ho ven z vinice a zabili ho.
16 Přijde a vyhladí vinaře ty, a dá vinici jiným. To uslyšavše, řekli: Odstup to.
Co myslíte, že udělá majitel s těmi proradnými nájemci? Přijde, podle zásluhy je ztrestá a vinici svěří jiným.“Posluchači pochopili, kam tím Ježíš míří, a namítali: „Co si to o nás myslíš? Tak hluboko jsme neklesli.“
17 Ale on pohleděv na ně, řekl: Co jest pak to, což napsáno jest: Kámen, kterýmž pohrdli stavitelé, ten učiněn jest v hlavu úhelní?
Ježíš se na ně podíval a řekl: „Přemýšlejte o tom, co znamenají slova napsaná v Bibli: ‚Kámen, který stavitelé odhodili jako nepotřebný, se ukázal jako nejdůležitější – svorník stavby.‘
18 Každý, kdož padne na ten kámen, rozrazí se; a na kohož by on upadl, potřeť jej.
Každý, kdo ten kámen přehlíží, o něj dříve nebo později klopýtne a potluče se. Kdo ho dává jinam, než kámen skutečně patří, vystavuje se nebezpečí, že se mu celá stavba zřítí a ten kámen ho rozdrtí.“
19 I hledali přední kněží a zákonníci, jak by naň vztáhli ruce v tu hodinu, ale báli se lidu. Nebo porozuměli, že by na ně mluvil podobenství to.
Velekněží a učitelé zákona mu v té chvíli v duchu podepisovali rozsudek smrti, ale nic nepodnikli, protože se báli lidu. Dobře totiž pochopili, že to podobenství platilo jim.
20 Tedy střehouce ho, poslali špehéře, kteříž by se spravedlivými činili, aby ho polapili v řeči, a potom jej vydali vrchnosti a v moc hejtmanu.
Hledali tedy vhodnou příležitost a poslali za ním své lidi. Měli předstírat upřímný zájem o jeho kázání a vyprovokovat ho k nějakému výroku, pro který by mohl být obžalován před římskou správou.
21 I otázali se ho, řkouce: Mistře, víme, že právě mluvíš a učíš, a nepřijímáš osoby, ale v pravdě cestě Boží učíš.
Zeptali se ho tedy: „Mistře, my víme, že tvoje učení je správné, neděláš mezi lidmi rozdíl a hlásáš Boží pravdu, padni komu padni.
22 Sluší-li nám daň dávati císaři, čili nic?
Řekni nám, máme platit daně římskému císaři, nebo nemáme?“
23 Ale porozuměv chytrosti jejich, dí jim: Co mne pokoušíte?
On však prohlédl jejich lest a vyzval je:
24 Ukažte mi peníz. Čí má obraz a nápis? I odpověděvše, řekli: Císařův.
„Podejte mi peníz! Čí obraz a jméno jsou na něm vyraženy?“Odpověděli: „Císaře.“
25 On pak řekl jim: Dejtež tedy, co jest císařova, císaři, a co jest Božího, Bohu.
On jim na to řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, dávejte Bohu.“
26 I nemohli ho za slovo popadnouti před lidem, a divíce se odpovědi jeho, umlkli.
A tak se jim nepodařilo Ježíše nachytat a zmlkli, překvapeni jeho odpovědí.
27 Přistoupivše pak někteří z saduceů, (kteříž odpírají býti vzkříšení, ) otázali se ho,
Pak přišli k Ježíšovi saducejové. Ti chtěli být moderní, a tak popírali i vzkříšení z mrtvých a věčný život. Předložili mu vymyšlený problém:
28 Řkouce: Mistře, Mojžíš napsal nám: Kdyby bratr něčí umřel, maje manželku, a umřel by bez dětí, aby ji pojal bratr jeho za manželku, a vzbudil símě bratru svému.
„Mistře, Mojžíš napsal ve svém zákoně: Zemře-li ženatý muž bezdětný, jeho bratr je povinen oženit se s vdovou.
29 I bylo sedm bratří, a první pojav ženu, umřel bez dětí.
Představ si rodinu, kde bylo sedm bratrů. Nejstarší se oženil a zemřel, aniž by zanechal potomka.
30 I pojal druhý tu ženu, a umřel i ten bez dětí.
S vdovou se oženil druhý bratr, ale také zemřel bez dětí.
31 Potom třetí pojal ji, též i všech těch sedm, a nezůstavivše dětí, zemřeli.
Tak tomu bylo i s třetím a dalšími, až se s tou ženou oženilo postupně všech sedm a všichni zůstali bezdětní.
32 Nejposléze po všech umřela i ta žena.
Nakonec zemřela i ona.
33 Protož při vzkříšení, kterého z nich bude ta žena, poněvadž sedm jich mělo ji za manželku?
Komu bude při vzkříšení náležet, když měla sedm manželů?“
Ježíš odpověděl: „Manželství a rodina jsou záležitostí pozemského života. (aiōn g165)
35 Ale ti, kteříž hodni jmíni budou dosáhnouti onoho věku a vzkříšení z mrtvých, ani se ženiti nebudou ani vdávati. (aiōn g165)
Avšak pro ty, které Bůh vzkřísí a přijme do věčného života, ztratí manželství svůj pozemský smysl. (aiōn g165)
36 Nebo ani umírati více nebudou moci, andělům zajisté rovni budou. A jsou synové Boží, poněvadž jsou synové vzkříšení.
Budou všichni tvořit Boží rodinu, podobně jako jeho andělé.
37 A že mrtví vstanou z mrtvých, i Mojžíš ukázal při onom kři, když nazývá Pána Bohem Abrahamovým, a Bohem Izákovým, a Bohem Jákobovým.
A že bude vzkříšení z mrtvých, to poznal již Mojžíš, na kterého se tak rádi odvoláváte. Když k němu Bůh mluvil z hořícího keře, představil se mu jako Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. Ti přece dávno před tím zemřeli.
38 Bůhť pak není mrtvých, ale živých, nebo všickni jsou jemu živi.
A tak Bůh není Bohem mrtvých, ale živých; on nabízí život všem, kdo mu uvěří.“
39 Tedy odpověděvše někteří z zákonníků, řekli: Mistře, dobře jsi pověděl.
Několik učitelů zákona řeklo: „Mistře, to jsi jim dobře odpověděl.“
40 I nesměli se jeho na nic více tázati.
Pak se už nikdo neodvážil na něco se ho zeptat.
41 Řekl pak jim: Kterak praví Krista býti synem Davidovým?
Položil jim tedy otázku: „Jak to, že někteří z vás nazýváte Mesiáše synem Davidovým?
42 A sám David praví v knize žalmů: Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé,
Vždyť sám David o něm píše v knize Žalmů: ‚Bůh říká mému Pánu: Seď po mé pravici a vládni se mnou,
43 Ažť položím nepřátely tvé v podnož noh tvých?
dokud ti neodevzdám moc nade všemi lidmi.‘
44 Poněvadž David jej Pánem nazývá, i kterakž syn jeho jest?
Jak by tedy mohl být Mesiáš Davidovým potomkem, když ten ho nazývá svým Pánem?“
45 I řekl učedlníkům svým přede vším lidem:
Učedníkům pak řekl přede všemi lidmi:
46 Varujte se zákonníků, kteříž rádi chodí v krásném rouše, a milují pozdravování na trzích a přední stolice v školách, a první místo na večeřích.
„Varujte se takových znalců zákona, kteří se rádi ukazují v honosných talárech a čekají, že je lidé budou na ulici uctivě zdravit. Při bohoslužbách sedají v předních řadách a vyhrazují si čestná místa na hostinách. Dlouze se modlí, aby udělali dobrý dojem. Ve skutečnosti jsou to pokrytci, kteří se nestydí vyjídat domácnosti vdov. Ti budou jednou zvlášť přísně potrestáni.“
47 Kteříž zžírají domy vdovské pod zámyslem dlouhé modlitby. Tiť vezmou těžší odsouzení.
