Lukáš 15
1 Přibližovali se pak k němu všickni publikáni a hříšníci, aby ho slyšeli.
Un visādi muitnieki un grēcinieki steidzās pie Viņa, gribēdami Viņu dzirdēt.
2 I reptali farizeové a zákonníci, řkouce: Tento hříšníky přijímá, a jí s nimi.
Un tie farizeji un rakstu mācītāji kurnēja un sacīja: “Šis uzņem grēciniekus un ēd ar tiem.”
3 I pověděl jim podobenství toto, řka:
Bet Viņš tiem šo līdzību stāstīja un sacīja:
4 Kdyby někdo z vás měl sto ovec, a ztratil by jednu z nich, zdaliž by nenechal devadesáti devíti na poušti, a nešel k té, kteráž zahynula, až by i nalezl ji?
“Ja kādam cilvēkam jūsu starpā ir simts avis, un tam viena no tām pazūd, vai tas neatstāj tās deviņdesmit deviņas tuksnesī un nenoiet pēc tās pazudušās, tiekams to atrod?
5 A nalezna, vložil by na ramena svá s radostí.
Un to atradis, viņš līksmodamies to ceļ uz saviem pleciem.
6 A přijda domů, svolal by přátely a sousedy, řka jim: Spolu radujte se se mnou, nebo jsem nalezl ovci svou, kteráž byla zahynula.
Un mājās pārnācis viņš sasauc savus draugus un kaimiņus, uz tiem sacīdams: priecājaties ar mani, es savu avi esmu atradis, kas bija pazudusi.
7 Pravímť vám, že tak jest radost v nebi nad jedním hříšníkem pokání činícím větší, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteříž nepotřebují pokání.
Es jums saku: tā arī debesīs būs vairāk līksmības par vienu pašu grēcinieku, kas atgriežas no grēkiem, nekā par deviņdesmit deviņiem taisniem, kam atgriešanās no grēkiem nevajag.
8 Aneb žena některá mající grošů deset, ztratila-li by jeden groš, zdaliž nezažže svíce, a nemete domu, a nehledá pilně, dokudž nenalezne?
Jeb ja kādai sievai ir desmit graši un viens tai nozūd, vai tā neiededzina sveci un nemēž namu, rūpīgi meklēdama, kamēr to atrod?
9 A když nalezne, svolá přítelkyně a sousedy, řkuci: Spolu radujte se se mnou, nebo jsem nalezla groš, kterýž jsem byla ztratila.
Un to atradusi, tā sasauc savas draudzenes un kaimiņienes sacīdama: priecājaties ar mani, jo es savu grasi atkal esmu atradusi, kas man bija nozudis.
10 Takť, pravím vám, že jest radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem pokání činícím.
Tā, Es jums saku, būs arī līksmība pie Dieva eņģeļiem par vienu pašu grēcinieku, kas atgriežas no grēkiem.”
11 Řekl také: Člověk jeden měl dva syny.
Un Viņš sacīja: “Vienam cilvēkam bija divi dēli.
12 Z nichž mladší řekl otci: Otče, dej mi díl statku, kterýž mně náleží. I rozdělil jim statek.
Un tas jaunākais no tiem sacīja uz tēvu: tēvs, dod man manu tiesu no tās mantas, kas man nākas; un viņš tiem to mantu dalīja.
13 A po nemnohých dnech, shromáždiv všecko mladší ten syn, odšel do daleké krajiny, a tam rozmrhal statek svůj, byv prostopašně živ.
Un pēc necik ilga laika tas jaunākais, visu saņēmis kopā, aizgāja uz tālu zemi un tur savu mantu izšķērdēja, negodīgi dzīvodams.
14 A když všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti.
Kad nu tas visu savu mantu bija iztērējis, tad liels bads nāca tanī zemē, un tam iesāka pietrūkt.
15 I všed, přídržel se jednoho měštěnína krajiny té; a on jej poslal na pole své, aby pásl vepře.
Tad viņš gāja un pieķērās turpat pie viena namnieka; tas to sūtīja uz savu tīrumu, cūkas ganīt.
16 I žádal nasytiti břicho své mlátem, kteréž svině jedly, ale žádný nedával jemu.
Un viņš gribēja savu vēderu pildīt ar sēnalām, ko cūkas ēda, bet neviens ne tās tam nedeva.
17 Přišed pak sám k sobě, řekl: Jak mnozí nájemníci u otce mého hojnost mají chleba, a já hladem mru!
Tad viņš pie atzīšanas nācis sacīja: cik algādžu manam tēvam, kam maizes papilnam, un es mirstu badu!
18 Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou,
Es celšos un iešu pie sava tēva un sacīšu uz viņu: tēvs, es esmu grēkojis pret debesīm un pret tevi,
19 Aniž jsem hoden více slouti synem tvým. Učiň mne jako jednoho z nájemníků svých.
Un vairs neesmu cienīgs, ka mani sauc par tavu dēlu; dari mani par vienu no taviem algādžiem.
20 I vstav, šel k otci svému. A když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběh, padl na šíji jeho, a políbil ho.
Un viņš cēlās un gāja pie sava tēva. Bet kad tas vēl bija tālu, tad viņa tēvs to redzēja, un viņš iežēlojās par to un skrēja un krita tam ap kaklu un to skūpstīja.
21 I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým.
Un dēls sacīja uz viņu: tēvs, es esmu grēkojis pret debesi un pret tevi un neesmu vairs cienīgs, ka mani sauc par tavu dēlu.
22 I řekl otec služebníkům svým: Přineste to roucho první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy.
Bet tēvs sacīja uz saviem kalpiem: atnesiet tās viskrāšņākās drēbes un ģērbiet to un dodiet tam gredzenu rokā un kurpes kājās.
23 A přivedouce to tele tučné, zabíte, a hodujíce, buďme veseli.
Un atnesat treknu teļu un nokaujiet to, lai ēdam un līksmojamies.
24 Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. I počali veseli býti.
Jo šis mans dēls bija nomiris un atkal tapis dzīvs; viņš bija pazudis un ir atrasts. Un tie sāka līksmoties.
25 Byl pak syn jeho starší na poli. A jda, když se přibližoval k domu, uslyšel zpívání a hluk veselících se.
Bet vecākais dēls bija uz lauka, un pārnākdams tuvu pie mājām viņš dzirdēja to dziedāšanu un diešanu.
26 I povolav jednoho z služebníků, otázal se, co by to bylo.
Un vienu no tiem kalpiem pasaucis, viņš jautāja, kas tas esot?
27 A on řekl jemu: Bratr tvůj přišel, i zabil otec tvůj tučné tele, že ho zdravého přijal.
Un šis sacīja uz viņu: tavs brālis ir pārnācis, un tavs tēvs ir nokāvis treknu teļu, tāpēc ka viņš to veselu atdabūjis.
28 I rozhněval se, a nechtěl vjíti. Otec pak jeho vyšed, prosil ho.
Tad viņš apskaitās un negribēja ieiet. Bet viņa tēvs gāja ārā un to lūdza iekšā.
29 A on odpověděv, řekl otci: Aj, tolik let sloužím tobě, a nikdy jsem přikázaní tvého nepřestoupil, a však nikdy jsi mi nedal kozelce, abych s přátely svými vesel pobyl.
Bet viņš atbildēja un sacīja uz tēvu: redzi, tik daudz gadus es tev kalpoju un nekad vēl neesmu pārkāpis tavu bausli, un tomēr man tu vēl nekad ne kazlēnu neesi devis, ka es būtu līksmojies ar saviem draugiem.
30 Ale když syn tvůj tento, kterýž prožral statek tvůj s nevěstkami, přišel, zabils jemu to tele tučné.
Bet kad nu šis tavs dēls ir atnācis, kas tavu mantu aprijis ar maukām, tad tu viņam esi nokāvis barotu teļu.
31 A on řekl jemu: Synu, ty vždycky se mnou jsi, a všecky věci mé jsou tvé.
Un viņš sacīja uz to: dēls, tu pie manis esi vienmēr un viss, kas mans, tas ir arī tavs.
32 Ale veseliti a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.
Bet tev bija būt līksmam un priecīgam, jo šis tavs brālis bija nomiris un ir atkal tapis dzīvs, viņš bija pazudis un ir atrasts.”
