Jan 5
1 Potom byl svátek Židovský, i šel Ježíš do Jeruzaléma.
Pēc tam bija Jūdu svētki, un Jēzus gāja uz Jeruzālemi.
2 Byl pak v Jeruzalémě rybník bravný, kterýž slove Židovsky Bethesda, patero přístřeší maje.
Bet Jeruzālemē pie avju vārtiem ir dīķis, ar vārdu ebrejiski Betezda, tur bija piecas istabas.
3 Kdež leželo množství veliké neduživých, slepých, kulhavých, suchých, očekávajících hnutí vody.
Tanīs gulēja liels pulks neveselu, aklu, tizlu, nokaltušu, (kas gaidīja uz ūdens kustēšanu.
4 Nebo anděl jistým časem sstupoval do rybníka, a kormoutil vodu. Protož kdož nejprvé sstoupil po tom zkormoucení vody, uzdraven býval, od kterékoli nemoci trápen byl.
Jo savā laikā viens eņģelis nolaidās tai dīķī un to ūdeni pakustināja. Kurš tad iekāpa pirmais pēc ūdens kustināšanas, tas tapa vesels, lai gulēja kādā sērgā gulēdams.)
5 I byl tu člověk jeden, kterýž osm a třidceti let nemocen byl.
Un tur viens cilvēks trīsdesmit un astoņus gadus bija gulējis nevesels.
6 Toho uzřev Ježíš ležícího, a poznav, že jest již dávno nemocen, dí jemu: Chceš-li zdráv býti?
Šo Jēzus redzēja guļam, un zinādams, ka tas ilgu laiku tur bija gulējis, Viņš uz to saka: “Vai gribi tapt vesels?”
7 Odpověděl mu ten nemocný: Pane, nemám člověka, kterýž by, když se zkormoutí voda, uvrhl mne do rybníka, ale když já jdu, jiný přede mnou sstupuje.
Tas neveselais Tam atbildēja: “Kungs, man nav cilvēka, kas mani iemet tai dīķī, kad tas ūdens top kustināts; un tiekams es nāku, cits jau nokāpj manā priekšā.”
8 Dí jemu Ježíš: Vstaň, vezmi lože své a choď.
Jēzus uz to saka: “Celies, ņem savu gultu un ej.”
9 A hned zdráv jest učiněn člověk ten, a vzav lože své, i chodil. Byla pak sobota v ten den.
Un tūdaļ tas cilvēks tapa vesels un ņēma savu gultu un aizgāja. Bet tā diena bija svētdiena.
10 Tedy řekli Židé tomu uzdravenému: Sobota jest, nesluší tobě lože nositi.
Tad tie Jūdi sacīja uz to, kas bija dziedināts: “Svētdiena ir, tev nav brīv savu gultu nest.”
11 Odpověděl jim: Ten, kterýž mne uzdravil, onť mi řekl: Vezmi lože své a choď.
Viņš tiem atbildēja: “Kas mani darīja veselu, Tas uz mani sacīja: ņem savu gultu un ej.”
12 I otázali se ho: Kdo jest ten člověk, kterýž tobě řekl: Vezmi lože své a choď?
Tad tie viņam vaicāja: “Kas ir Tas tāds cilvēks, kas tev sacījis: ņem savu gultu un ej?”
13 Ten pak uzdravený nevěděl, kdo by byl. Nebo Ježíš byl poodšel od zástupu shromážděného na tom místě.
Bet tas, kas bija vesels palicis, nezināja, kas Tas tāds esot; jo Jēzus bija atkāpies tai ļaužu pulkā, kas tai vietā bija.
14 Potom pak nalezl jej Ježíš v chrámě, a řekl jemu: Aj, zdráv jsi učiněn; nikoli víc nehřeš, aťby se něco horšího nepřihodilo.
Pēc tam Jēzus to atrod Dieva namā un uz to saka: “Raugi, tu esi tapis vesels, neapgrēkojies vairs, ka tev nenotiek jo grūti.”
15 Odšel ten člověk, a pověděl Židům, že by Ježíš byl ten, kterýž ho zdravého učinil.
Tas cilvēks nogāja un tiem Jūdiem pasludināja, ka Jēzus Tas esot, kas viņu darījis veselu.
16 A protož protivili se Židé Ježíšovi, a hledali ho zabiti, že to učinil v sobotu.
Un tāpēc tie Jūdi Jēzu ienīdēja un Viņu meklēja nokaut, ka Viņš to bija darījis svētdienā.
17 Ježíš pak odpověděl jim: Otec můj až dosavad dělá, i jáť dělám.
Bet Jēzus tiem atbildēja: “Mans Tēvs strādā līdz šim, un Es arīdzan strādāju.”
18 Tedy Židé ještě víc proto hledali ho zamordovati, že by netoliko rušil sobotu, ale že Otce svého pravil býti Boha, rovného se čině Bohu.
Tādēļ tie Jūdi jo vairāk Viņu meklēja nokaut, ka Viņš ne vien svētdienu nesvētīja, bet arī sacīja, ka Dievs esot Viņa paša Tēvs, Sevi līdzinādams Dievam.
19 I odpověděl Ježíš a řekl jim: Amen, amen pravím vám: Nemůžeť Syn sám od sebe nic činiti, jediné což vidí, an Otec činí. Nebo cožkoli on činí, toť i Syn též podobně činí.
Tad Jēzus atbildēja un uz tiem sacīja: “Patiesi, patiesi, Es jums saku: Tas Dēls neko nevar darīt no Sevis paša, ja Tas neredz To Tēvu tā darām, jo, ko Šis dara, to arī Tas Dēls dara tāpat.
20 Otec zajisté miluje Syna, a ukazuje mu všecko, což sám činí; a větší nad to ukáže jemu skutky, abyste vy se divili.
Jo Tas Tēvs mīļo To Dēlu, un Tam rāda visu, ko pats dara un Tam rādīs lielākas lietas nekā šās, ka jums jābrīnās.
21 Nebo jakož Otec křísí mrtvé a obživuje, tak i Syn, kteréž chce, obživuje.
Jo itin kā Tas Tēvs miroņus uzmodina un dara dzīvus, tāpat arī Tas Dēls dara dzīvus, kurus gribēdams.
22 Aniž zajisté Otec soudí koho, ale všecken soud dal Synu.
Jo Tas Tēvs nevienu netiesā, bet visu tiesu ir devis Tam Dēlam,
23 Aby všickni ctili Syna, tak jakž Otce ctí. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, kterýž ho poslal.
Ka visiem būs To Dēlu godāt, itin kā tie To Tēvu godā; kas To Dēlu negodā, tas negodā To Tēvu, kas Viņu sūtījis.
24 Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, máť život věčný, a na soud nepřijde, ale přešelť jest z smrti do života. (aiōnios g166)
Patiesi, patiesi, Es jums saku: kas Manu vārdu dzird un Tam tic, kas Mani sūtījis, tam ir mūžīga dzīvība, un tas nenāk sodībā, bet no nāves ir iegājis dzīvībā. (aiōnios g166)
25 Amen, amen pravím vám: Že přijde hodina, a nyníť jest, když mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteříž uslyší, živi budou.
Patiesi, patiesi, Es jums saku: tā stunda nāk un jau tagad ir, ka tie mirušie dzirdēs Dieva Dēla balsi, un kas to dzird, tie dzīvos.
26 Nebo jakož Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život v samém sobě.
Jo itin kā Tam Tēvam ir dzīvība iekš Sevis paša, tāpat Viņš arī Tam Dēlam ir devis, ka Tam dzīvība ir iekš Sevis paša.
27 A dal jemu moc i soud činiti, nebo Syn člověka jest.
Un Viņš Tam varu devis, arī tiesu turēt, tādēļ ka Tas ir Tas Cilvēka Dēls.
28 Nedivtež se tomu; neboť přijde hodina, v kterouž všickni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas jeho.
Nebrīnāties par to, jo tā stunda nāk, kurā visi, kas ir kapos, Viņa balsi dzirdēs
29 A půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu.
Un izies ārā, tie, kas labu darījuši, pie augšāmcelšanās uz dzīvību, bet kas ļaunu darījuši, pie augšāmcelšanās uz sodību.
30 Nemohuť já sám od sebe nic činiti. Jakžť slyším, takť soudím, a soud můj spravedlivý jest. Nebo nehledám vůle své, ale vůle toho, kterýž mne poslal, Otcovy.
Es neko nevaru darīt no Sevis paša; tā kā Es dzirdu, tā Es tiesāju, un Mana tiesa ir taisna; jo Es nemeklēju Savu prātu, bet Tā Tēva prātu, kas Mani sūtījis.
31 Vydám-liť já svědectví sám o sobě, svědectví mé není pravé.
Ja Es pats liecību dodu par Sevi, tad Mana liecība nav patiesīga.
32 Jinýť jest, kterýž svědectví vydává o mně, a vím, že pravé jest svědectví, kteréž vydává o mně.
Cits ir, kas liecību dod par Mani, un Es zinu, to liecību esam patiesīgu, ko Viņš apliecina par Mani.
33 Vy jste byli poslali k Janovi, a on svědectví vydal pravdě.
Jūs esat sūtījuši pie Jāņa, un tas patiesībai liecību devis.
34 Ale jáť nepřijímám svědectví od člověka, než totoť pravím, abyste vy spaseni byli.
Tomēr Es liecību neņemu no cilvēka, bet Es to saku, lai jūs topat pestīti.
35 Onť byl svíce hořící a svítící, vy pak chtěli jste se na čas poradovati v světle jeho.
Viņš bija degoša un spīdoša svece, bet jūs mazu brīdi gribējāt līksmoties viņa gaišumā.
36 Ale já mám větší svědectví, než Janovo. Nebo skutkové, kteréž mi dal Otec, abych je vykonal, tiť skutkové, kteréž já činím, svědčí o mně, že mne Otec poslal.
Bet Man ir lielāka liecība nekā no Jāņa. Jo tie darbi, ko Tas Tēvs Man devis darīt, šie darbi, ko Es daru, liecību dod par Mani, ka Tas Tēvs Mani sūtījis.
37 A kterýž mne poslal, Otec, onť svědectví vydal o mně, jehož jste vy hlasu nikdy neslyšeli, ani tváři jeho neviděli.
Un Tas Tēvs, kas Mani sūtījis, pats liecību devis par Mani; jūs Viņa balsi nekad neesat dzirdējuši, nedz Viņa ģīmi redzējuši.
38 A slova jeho nemáte v sobě zůstávajícího. Nebo kteréhož on poslal, tomu vy nevěříte.
Un Viņa vārds nav paliekams pie jums, jo jūs Tam neticat, ko Viņš sūtījis.
39 Ptejte se na písma; nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a tať svědectví vydávají o mně. (aiōnios g166)
Meklējat rakstos, jo jums šķiet, ka tur iekšā jums ir mūžīga dzīvība, un tie ir, kas liecību dod par Mani. (aiōnios g166)
40 Ale nechcete přijíti ke mně, abyste život měli.
Bet jūs negribat nākt pie Manis, lai jums būtu dzīvība.
41 Chvály od lidí nepřijímám.
Godu no cilvēkiem Es neņemu.
42 Ale poznal jsem vás, že milování Božího nemáte v sobě.
Bet Es jūs pazīstu, ka Dieva mīlestība nav iekš jums.
43 Já jsem přišel ve jménu Otce svého, a nepřijímáte mne. Kdyby jiný přišel ve jménu svém, toho přijmete.
Es esmu nācis Sava Tēva vārdā, un jūs Mani neuzņemat; kad cits nāks sava paša vārdā, to jūs uzņemsiet.
44 Kterak vy můžete věřiti, chvály jedni od druhých hledajíce, poněvadž chvály, kteráž jest od samého Boha, nehledáte?
Kā jūs varat ticēt, cits no cita godu ņemdami? Un to godu, kas ir no tā vienīgā Dieva, to jūs nemeklējat?
45 Nedomnívejte se, bychť já na vás žalovati měl před Otcem. Jestiť, kdo by žaloval na vás, Mojžíš, v němž vy naději máte.
Nedomājiet, ka Es jūs apsūdzēšu pie Tā Tēva; tur ir viens, kas jūs apsūdz, Mozus, uz ko jūs esat cerējuši.
46 Nebo kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně; neb on o mně psal.
Jo ja jūs Mozum ticētu, tad jūs Man arīdzan ticētu; jo viņš ir rakstījis par Mani.
47 Ale poněvadž jeho písmům nevěříte, i kterak slovům mým uvěříte?
Bet ja jūs viņa rakstiem neticat, kā tad jūs Maniem vārdiem ticēsiet?”
