Jan 11
1 Byl pak nemocen nějaký Lazar z Betany, z městečka Marie a Marty, sestry její.
Un tur viens gulēja nevesels, Lāzarus vārdā, Betanijā, Marijas un viņas māsas Martas miestā.
2 A to byla ta Maria, kteráž pomazala Pána mastí, a vytřela nohy jeho vlasy svými, jejíž bratr Lazar byl nemocen.
(Bet šī bija tā Marija, kas To Kungu ar zālēm bija svaidījusi un Viņa kājas ar saviem matiem nožāvējusi; tai brālis Lāzarus gulēja nevesels.)
3 Tedy poslaly k němu ty sestry, řkouce: Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest.
Tad tās māsas sūtīja pie Viņa un sacīja: “Kungs, redzi, ko Tu mīļo, tas guļ nevesels.”
4 A uslyšav to Ježíš, řekl: Nemoc ta není k smrti, ale pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni.
Un Jēzus to dzirdējis sacīja: “Šī neveselība nav uz miršanu, bet Dievam par godu, lai Dieva Dēls caur to top pagodināts.”
5 Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara.
Bet Jēzus mīlēja to Martu un viņas māsu un to Lāzaru.
6 A jakž uslyšel, že by nemocen byl, tedy pozůstal za dva dni na tom místě, kdež byl.
Kad nu Viņš bija dzirdējis, to esam neveselu, tad Viņš vēl divas dienas palika tai vietā, kur Viņš bija.
7 Potom pak dí učedlníkům: Poďme zase do Judstva.
Pēc tam Viņš saka uz Saviem mācekļiem: “Ejam atkal uz Jūdeju.”
8 Řekli jemu učedlníci: Mistře, nyní hledali tě Židé kamenovati, a zase tam chceš jíti?
Tie mācekļi uz Viņu saka: “Rabbi, tie Jūdi nesen Tevi meklēja ar akmeņiem nomētāt, un Tu atkal noej uz turieni?”
9 Odpověděl Ježíš: Zdaliž není dvanácte hodin za den? Chodí-li kdo ve dne, neurazí se; nebo světlo tohoto světa vidí.
Jēzus atbildēja: “Vai dienai nav divpadsmit stundas? Ja kas staigā dienā, tas nepiedauzās; jo tas redz šīs pasaules gaismu.
10 Pakliť by kdo chodil v noci, urazíť se; nebo světla není v něm.
Bet ja kas staigā naktī, tas piedauzās; jo iekš tā gaismas nav.”
11 To pověděl, a potom dí jim: Lazar, přítel náš, spí, ale jduť, abych jej ze sna probudil.
To Viņš sacīja, un pēc tam Viņš uz tiem saka: “Lāzarus, mūsu draugs, ir aizmidzis, bet Es eju, viņu uzmodināt.”
12 I řekli učedlníci jeho: Pane, spí-liť, zdráv bude.
Tad Viņa mācekļi sacīja: “Kungs, kad viņš aizmidzis, tad viņš taps vesels.”
13 Ale Ježíš řekl o smrti jeho, oni pak domnívali se, že by o spání sna mluvil.
Bet Jēzus bija runājis par viņa nāvi; un tiem šķita, ka viņš runājot par aizmigšanu miegā.
14 Tedy řekl jim Ježíš zjevně: Lazar umřel.
Tad Jēzus uz tiem skaidri sacīja: “Lāzarus ir nomiris.
15 A raduji se pro vás, že jsem tam nebyl, abyste věřili. Ale poďme k němu.
Un Es priecājos jūsu dēļ, ka Es tur neesmu bijis (ka jūs varat ticēt); bet ejam pie viņa.”
16 I řekl Tomáš, kterýž slove Didymus, spoluučedlníkům: Poďme i my, abychom zemřeli s ním.
Tad Toms, saucams dvīnis, uz tiem citiem mācekļiem sacīja: “Ejam mēs arīdzan, ka līdz ar Viņu mirstam.”
17 Přišel tedy Ježíš, a nalezl ho již čtyři dni v hrobě pochovaného.
Tad Jēzus nogājis to atrada jau četras dienas kapā gulošu.
18 Byla pak Betany blízko od Jeruzaléma, okolo honů patnácte.
(Bet Betanija bija tuvu pie Jeruzālemes, kādu pusjūdzi.)
19 Mnozí pak z Židů byli přišli k Martě a Marii, aby je těšili pro bratra jejich.
Un daudz Jūdu bija nākuši pie Martas un Marijas, ka tās iepriecinātu par viņu brāli.
20 Tedy Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu, ale Maria doma seděla.
Tad Marta dzirdējusi, ka Jēzus nākot, gāja Viņam pretī, bet Marija palika mājās sēžot.
21 I řekla Marta Ježíšovi: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel.
Tad Marta sacīja uz Jēzu: “Kungs, ja Tu šeitan būtu bijis, tad mans brālis nebūtu miris.
22 Ale i nyníť vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh.
Bet arī tagad es zinu, ka visu, ko Tu no Dieva lūgsi, Dievs Tev dos.”
23 Dí jí Ježíš: Vstaneť bratr tvůj.
Jēzus uz to saka: “Tavs brālis celsies augšām.”
24 Řekla jemu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v den nejposlednější.
Marta uz Viņu saka: “Es zinu, ka viņš augšāmcelsies tanī augšāmcelšanā pastara dienā.”
25 Řekl jí Ježíš: já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.
Jēzus uz to sacīja: “Es esmu tā augšāmcelšanās un tā dzīvība; kas tic uz Mani, jebšu tas būtu miris, tas dzīvos,
Un ikviens, kas dzīvo un tic uz Mani, tas nemirs ne mūžam. Vai tu to tici?” (aiōn g165)
27 Řekla jemu: Ovšem, Pane, já jsem uvěřila, že jsi ty Kristus, Syn Boží, kterýž měl přijíti na svět.
Tā uz Viņu saka: “Tiešām, Kungs, es ticu, ka Tu esi Kristus, Dieva Dēls, kam bija nākt pasaulē.”
28 A když to pověděla, odešla a zavolala tajně Marie, sestry své, řkuci: Mistr zde jest, a volá tebe.
Un to sacījusi viņa nogāja un sauca Mariju, savu māsu, slepeni, sacīdama: “Mācītājs ir šeitan un tevi aicina.”
29 Ona jakž uslyšela, vstala rychle, a šla k němu.
Un to dzirdējusi, tā tūdaļ cēlās un nāca pie Viņa.
30 Ještě pak byl Ježíš nepřišel do městečka, ale byl na tom místě, kdež vyšla byla proti němu Marta.
(Bet Jēzus tai miestā vēl nebija ienācis, bet bija tai vietā, kur Marta Viņu sastapa.)
31 Tedy Židé, kteříž s ní byli v domě, a těšili ji, viděvše Marii, že rychle vstala a vyšla, šli za ní, řkouce: Jde k hrobu, aby tam plakala.
Tad tie Jūdi, kas namā pie viņas bija un viņu iepriecināja, redzēdami, ka Marija tūdaļ cēlās un izgāja, viņai gāja pakaļ sacīdami: “Viņa iet uz kapu, tur raudāt.”
32 Ale Maria, když tam přišla, kdež byl Ježíš, uzřevši jej, padla k nohám jeho, řkuci jemu: Pane, bys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel.
Tad Marija, kad tā nāca, kur Jēzus bija, un Viņu redzēja, metās Viņam pie kājām un uz Viņu sacīja: “Kungs, ja Tu šeitan būtu bijis, tad mans brālis nebūtu miris.”
33 Ježíš pak jakž uzřel, ana pláče, i Židy, kteříž byli s ní přišli, ani plačí, zastonal duchem, a zkormoutil se.
Tad Jēzus, kad tas viņu redzēja raudam, arī tos Jūdus raudam, kas līdz ar viņu bija nākuši, garā aizgrābts, noskuma pie Sevis,
34 A řekl: Kdež jste jej položili? Řkou jemu: Pane, poď a pohleď.
Un sacīja: “Kur jūs viņu esat nolikuši?” Tie uz Viņu saka: “Kungs, nāc un redzi.”
35 I zaplakal Ježíš.
Jēzus raudāja.
36 Tedy řekli Židé: Aj, kterak ho miloval!
Tad tie Jūdi sacīja: “Redzi, kā tas Viņu ir mīlējis!”
37 Někteří pak z nich řekli: Nemohl-liž tento, kterýž otevřel oči slepého, učiniti aby tento neumřel?
Bet citi no tiem sacīja: “Vai Tas, kas tā neredzīgā acis atvēris, nevarēja darīt, ka arī šis nebūtu nomiris?”
38 Ježíš pak opět zastonav sám v sobě, přišel k hrobu. Byla pak jeskyně, a kámen byl svrchu položen na ni.
Tad Jēzus atkal sirdī aizgrābts nāk pie kapa; bet tas bija alā, un akmens gulēja priekšā.
39 Dí Ježíš: Zdvihněte kámen. Řekla jemu Marta, sestra toho mrtvého: Pane, jižť smrdí; nebo čtyři dni v hrobě jest.
Jēzus saka: “Noceļat to akmeni.” Marta, tā nomirušā māsa, uz Viņu saka: “Kungs, viņam jau smaka; viņš jau četras dienas ir gulējis.”
40 Dí jí Ježíš: Všakť jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží.
Jēzus uz to saka: “Vai Es tev neesmu sacījis: ja tu ticēsi, tad tu redzēsi Dieva godību.”
41 Tedy zdvihli kámen, kdež byl ten mrtvý pochován. Ježíš pak pozdvihl zhůru očí a řekl: Otče, děkuji tobě, že jsi mne slyšel.
Tad tie to akmeni cēla, kur tas mironis bija nolikts, un Jēzus pacēla acis uz augšu un sacīja: “Tēvs, Es Tev pateicos, ka Tu Mani esi paklausījis.
42 Já zajisté vím, že mne vždycky slyšíš, ale pro zástup, kterýž okolo stojí, řekl jsem, aby věřili, že jsi ty mne poslal.
Bet Es zinu, ka Tu allažiņ Mani klausi; bet to ļaužu dēļ, kas apkārt stāv, Es to saku, lai tie tic, ka Tu Mani esi sūtījis.”
43 A to pověděv, zavolal hlasem velikým: Lazaře, poď ven.
Un to sacījis Viņš stiprā balsī sauca: “Lāzaru, nāc ārā!”
44 I vyšel ten, kterýž byl umřel, maje svázané ruce i nohy rouchami, a tvář jeho šatem byla obvinuta. Řekl jim Ježíš: Rozvěžtež jej, a nechte, ať odejde.
Tad tas mirušais izgāja, pie kājām un rokām saistīts ar autiem, un viņa vaigs bija aptīts ar sviedru autu. Un Jēzus uz tiem saka: “Atraisiet viņu, un lai viņš staigā.”
45 Tedy mnozí z Židů, kteříž byli přišli k Marii, viděvše, co učinil Ježíš, uvěřili v něho.
Tad daudzi no tiem Jūdiem, kas pie Marijas bija nākuši un redzējuši, ko Jēzus darījis, ticēja uz Viņu.
46 Někteří pak z nich odešli k farizeům, a pověděli jim, co učinil Ježíš.
Bet citi no tiem nogāja pie tiem farizejiem un tiem sacīja, ko Jēzus bija darījis.
47 I sešli se přední kněží a farizeové v radu, a pravili: Co činíme? Nebo tento člověk divy mnohé činí.
Tad tie augstie priesteri un farizeji sapulcināja to augsto tiesu un sacīja: ko darīsim? Jo Šis cilvēks dara daudz brīnuma zīmes.
48 Necháme-li ho tak, všickni uvěří v něho, i přijdou Římané, a odejmou místo naše i lid.
Ja Viņu tā palaidīsim, tad visi uz Viņu ticēs, un tad Romieši nāks un mums atņems gan zemi, gan ļaudis.
49 Jeden pak z nich, Kaifáš, nejvyšším knězem byv toho léta, řekl jim: Vy nic nevíte,
Un viens no tiem, Kajafas, tanī gadā augstais priesteris būdams, uz tiem sacīja: “Jūs nezināt neko,
50 Aniž přemyšlujete, že jest užitečné nám, aby jeden člověk umřel za lid, a ne, aby všecken tento národ zahynul.
Un jūs neapdomājat, ka mums ir labāki, ka viens cilvēks mirst par tiem ļaudīm, nekā visa tauta pazūd.”
51 Toho pak neřekl sám od sebe, ale nejvyšším knězem byv léta toho, prorokoval, že měl Ježíš umříti za tento národ.
Bet viņš to nesacīja no sevis paša, bet tanī gadā augstais priesteris būdams, viņš ka pravietis runāja, ka Jēzum bija mirt par to tautu;
52 A netoliko za tento národ, ale také, aby syny Boží rozptýlené shromáždil v jedno.
Un ne par to tautu vien, bet lai Viņš tos izklīdušos Dieva bērnus kopā sapulcinātu.
53 Protož od toho dne radu společně drželi, aby jej zabili.
No tās dienas tie sarunājās, Viņu nokaut.
54 Ježíš pak již nechodil zjevně mezi Židy, ale odšel odtud do krajiny blízko pouště, do města, kteréž slove Efraim, a tu bydlil s učedlníky svými.
Tad Jēzus droši vairs nestaigāja starp tiem Jūdiem, bet no turienes aizgāja uz to vidu tuvu pie tuksneša, uz to pilsētu vārdā Efraīm, un tur Viņš palika ar Saviem mācekļiem.
55 Byla pak blízko velikanoc Židovská. I šli mnozí do Jeruzaléma z krajiny té před velikonocí, aby se očistili.
Bet Jūdu Lieldiena bija tuvu un daudzi no tā vidus nogāja priekš Lieldienas uz Jeruzālemi, ka tie šķīstītos.
56 I hledali Ježíše, a rozmlouvali vespolek, v chrámě stojíce: Co se vám zdá, že nepřišel k svátku?
Tad tie Jēzu meklēja un Dieva namā stāvēdami savā starpā runāja: “Kā jums šķiet? Vai Viņš gan uz svētkiem nenāks?”
57 Vydali pak byli přední kněží a farizeové mandát, jestliže by kdo zvěděl, kde by byl, aby pověděl, aby jej jali.
Bet tie augstie priesteri un farizeji bija devuši pavēli, ja kas zinātu, kur Viņš esot, lai tas dotu ziņu, ka tie Viņu tvertu.
