Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Mar ni določen čas za človeka na zemlji? Mar niso njegovi dnevi prav tako podobni najemnikovim dnevom?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Kakor si služabnik iskreno želi sence in kakor najemnik gleda za nagrado svojega dela,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
tako sem prisiljen, da posedujem mesece ničnosti in naporne noči so mi določene.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Ko se uležem, rečem: ›Kdaj bom vstal in bo noč minila? Poln sem premetavanja sem ter tja do jutranjega svitanja.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Moje meso je pokrito z ličinkami in grudami prahu; moja koža je razpokana in postala je gnusna.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Moji dnevi so bolj nagli kakor tkalski čolniček in preživeti so brez upanja.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Oh, spomnite se, da je moje življenje veter. Moje oko ne bo več videlo dobrega.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Oko tistega, ki me je videlo, me ne bo več videlo. Tvoje oči so na meni, mene pa ni.
Kakor je oblak použit in izginil proč, tako kdor gre dol h grobu, ne bo več prišel gor. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Ne bo se več vrnil k svojemu domu niti ga njegov kraj ne bo več poznal.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Zato ne bom zadrževal svojih ust; govoril bom v tesnobi svojega duha, pritoževal se bom v grenkobi svoje duše.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Mar sem morje ali kit, da ti postavljaš stražo nad menoj?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Ko rečem: ›Moja postelja me bo tolažila, moje ležišče bo lajšalo mojo pritožbo, ‹
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
takrat me ti strašiš s sanjami in me prek videnj spravljaš v grozo,
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
tako da moja duša raje izbira dušenje in smrt, kakor pa moje življenje.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
To se mi gabi. Ne bi hotel živeti večno. Pustite me samega, kajti moji dnevi so ničevost.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Kaj je človek, da bi ga ti poveličeval? In da bi svoje srce naravnal nanj?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
Da bi ga ti obiskoval vsako jutro in ga preizkušal vsak trenutek?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Kako dolgo ne boš odšel od mene niti me ne boš pustil samega, dokler ne pogoltnem svoje sline?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Grešil sem. Kaj ti bom storil, oh ti, varuh ljudi? Zakaj si me postavil kakor znamenje zoper tebe, tako da sem breme samemu sebi?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Zakaj ne odpustiš mojega prestopka in ne odvzameš moje krivičnosti? Kajti sedaj bom spal v prahu in iskal me boš zjutraj, toda mene ne bo.«
