Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Nije li èovjek na vojsci na zemlji? a dani njegovi nijesu li kao dani nadnièarski?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Kao što sluga uzdiše za sjenom i kao što nadnièar èeka da svrši,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
Tako su meni dati u našljedstvo mjeseci zaludni i noæi muène odreðene mi.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Kad legnem, govorim: kad æu ustati? i kad æe proæi noæ? i sitim se prevræuæi se do svanuæa.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Tijelo je moje obuèeno u crve i u grude zemljane, koža moja puca i rašèinja se.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Dani moji brži biše od èunka, i proðoše bez nadanja.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Opomeni se da je moj život vjetar, da oko moje neæe više vidjeti dobra,
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Niti æe me vidjeti oko koje me je viðalo; i tvoje oèi kad pogledaju na me, mene neæe biti.
Kao što se oblak razilazi i nestaje ga, tako ko siðe u grob, neæe izaæi, (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Neæe se više vratiti kuæi svojoj, niti æe ga više poznati mjesto njegovo.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Zato ja neæu braniti ustima svojim, govoriæu u tuzi duha svojega, naricati u jadu duše svoje.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Eda li sam more ili kit, te si namjestio stražu oko mene?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Kad reèem: potješiæe me odar moj, postelja æe mi moja oblakšati tužnjavu,
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Tada me strašiš snima i prepadaš me utvarama,
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
Te duša moja voli biti udavljena, voli smrt nego kosti moje.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Dodijalo mi je; neæu dovijeka živjeti; proði me se; jer su dani moji taština.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Šta je èovjek da ga mnogo cijeniš i da mariš za nj?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
Da ga pohodiš svako jutro, i svaki èas kušaš ga?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Kad æeš se odvratiti od mene i pustiti me da progutam pljuvanku svoju?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Zgriješio sam; šta æu ti èiniti, o èuvaru ljudski? zašto si me metnuo sebi za biljegu, te sam sebi na tegobu?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Zašto mi ne oprostiš grijeh moj i ne ukloniš moje bezakonje? jer æu sad leæi u prah, i kad me potražiš, mene neæe biti.
