Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Por acaso o ser humano não tem um trabalho duro sobre a terra, e não são seus dias como os dias de um assalariado?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Como o servo suspira pela sombra, e como o assalariado espera por seu pagamento,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
Assim também me deram por herança meses inúteis, e me prepararam noites de sofrimento.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Quando eu me deito, pergunto: Quando me levantarei? Mas a noite se prolonga, e me canso de me virar [na cama] até o amanhecer.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Minha carne está coberta de vermes e de crostas de pó; meu pele está rachada e horrível.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Meus dias são mais rápidos que a lançadeira do tecelão, e perecem sem esperança.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Lembra-te que minha vida é um sopro; meus olhos não voltarão a ver o bem.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Os olhos dos que me veem não me verão mais; teus olhos estarão sobre mim, porém deixarei de existir.
A nuvem se esvaece, e passa; assim também quem desce ao Xeol nunca voltará a subir. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Nunca mais voltará à sua casa, nem seu lugar o conhecerá.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Por isso eu não calarei minha boca; falarei na angústia do meu espírito, e me queixarei na amargura de minha alma.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Por acaso sou eu o mar, ou um monstro marinho, para que me ponhas guarda?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Quando eu digo: Minha cama me consolará; meu leito aliviará minhas queixa,
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Então tu me espantas com sonhos, e me assombras com visões.
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
Por isso minha alma preferia a asfixia [e] a morte, mais que meus ossos.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Odeio [a minha vida]; não viverei para sempre; deixa-me, pois que meus dias são inúteis.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
O que é o ser humano, para que tanto o estimes, e ponhas sobre ele teu coração,
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
E o visites a cada manhã, e a cada momento o proves?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Até quando não me deixarás, nem me liberarás até que eu engula minha saliva?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Se pequei, o eu que te fiz, ó Guarda dos homens? Por que me fizeste de alvo de dardos, para que eu seja pesado para mim mesmo?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
E por que não perdoas minha transgressão, e tiras minha maldade? Porque agora dormirei no pó, e me buscarás de manhã, porém não mais existirei.
