Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Porventura não tem o homem guerra sobre a terra? e não são os seus dias como os dias do jornaleiro?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Como o cervo que suspira pela sombra, e como o jornaleiro que espera pela sua paga,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
Assim me deram por herança mezes de vaidade: e noites de trabalho me prepararam.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Deitando-me a dormir, então digo, Quando me levantarei? mas comprida é a noite, e farto-me de me voltar na cama até á alva.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
A minha carne se tem vestido de bichos e de torrões de pó: a minha pelle está gretada, e se fez abominavel.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Os meus dias são mais velozes do que a lançadeira do tecelão, e pereceram sem esperança.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Lembra-te de que a minha vida é como o vento; os meus olhos não tornarão a ver o bem.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Os olhos dos que agora me vêem não me verão mais: os teus olhos estarão sobre mim, porém não serei mais.
Assim como a nuvem se desfaz e passa, assim aquelle que desce á sepultura nunca tornará a subir. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Nunca mais tornará á sua casa, nem o seu logar jámais o conhecerá.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Por isso não reprimirei a minha bocca: fallarei na angustia do meu espirito; queixar-me-hei na amargura da minha alma.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Sou eu porventura o mar, ou a baleia, para que me ponhas uma guarda?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Dizendo eu: Consolar-me-ha a minha cama: meu leito alliviará a minha ancia;
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Então me espantas com sonhos, e com visões me assombras:
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
Pelo que a minha alma escolheria antes a estrangulação: e antes a morte do que a vida.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
A minha vida abomino, pois não viveria para sempre: retira-te de mim; pois vaidade são os meus dias.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Que é o homem, para que tanto o estimes, e ponhas sobre elle o teu coração,
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
E cada manhã o visites, e cada momento o proves?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Até quando me não deixarás, nem me largarás, até que engula o meu cuspo?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Se pequei, que te farei, ó Guarda dos homens? porque fizeste de mim um alvo para ti por tropeço, para que a mim mesmo me seja pesado?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
E porque me não perdoas a minha transgressão, e não tiras a minha iniquidade? porque agora me deitarei no pó, e de madrugada me buscarás, e não estarei lá.
