Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Ja, mannen hev ein strid på jordi; hans dagar gjeng som leigedagar.
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Som trælen lengtar etter skugge, og leigekar på løni ventar,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
so fekk eg månader av vonbrot og næter fulle utav møda.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Eg segjer når eg gjeng til kvile: «Når skal eg atter standa upp?» Og kvelden vert so lang, so lang: Eg ligg uroleg alt til dagsprett.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Og makk og sår min likam dekkjer, og hudi skorpnar og bryt upp att.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Mi tid fer snøggar’ enn ein skutel, og ho kverv utan nokor von.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Hugs på: mitt liv er som ein pust; mitt auga ser’kje lukka meir.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Snart er eg løynd for alle augo; du fåfengt stirer etter meg.
Som skyi framum fer og kverv, so ingen att frå helheim vender, (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
snur ei attende til sitt hus; hans heimstad kjenner han’kje meir.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Difor vil’kje munnen stagga, men tala i min djupe hugverk og klaga i mi sjælenaud.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Er eg eit hav, er eg ein drake, med di du vaktar so på meg?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Eg tenkjer: «Lægjet skal meg lindra, og sengi letta suti mi» -
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
då skræmer du meg upp med draumar, og støkkjer meg med ville syner,
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
so at eg heller ville kjøvast, ja døy, enn vera slik ei beingrind.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
D’er nok! Eg liver ikkje æveleg; Haldt upp! Mitt liv er som ein pust.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Kva er ein mann, at du han vyrder og retter tanken din på honom,
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
heimsøkjer honom kvar ein morgon, ransakar honom kvar ei stund?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Når tek du frå meg auga ditt? Meg slepper med eg svelgjar råken?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Hev eg gjort synd, kva gjer eg deg, du som på mannen vaktar stødt? Kvi hev du meg til skiva valt? So eg hev vorte meg ei byrd?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Kvi gjev du ikkje syndi til? Kvi ansar du på mine brot? No sig eg snart i moldi ned; og leitar du, so er eg burte.»
