Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
L’homme n’a-t-il pas une vie de labeur sur la terre? Et ses jours ne sont-ils pas comme les jours d’un mercenaire?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Comme l’esclave soupire après l’ombre, et comme le mercenaire attend son salaire,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
Ainsi j’ai eu pour partage des mois de déception, et des nuits de misère me sont assignées.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Si je me couche, alors je dis: Quand me lèverai-je et quand l’obscurité prendra-t-elle fin? et je suis excédé d’agitations jusqu’au point du jour.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Ma chair est couverte de vers et de croûtes de terre, ma peau se retire et suppure.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Mes jours s’en vont plus vite qu’une navette, et finissent sans espérance.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Souviens-toi que ma vie n’est qu’un souffle: mon œil ne reverra pas le bien;
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
L’œil qui me regarde ne me reverra plus; tes yeux sont sur moi, et je ne suis plus.
La nuée disparaît et s’en va; ainsi celui qui descend au shéol n’en remonte pas, (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Il ne revient plus dans sa maison, et son lieu ne le reconnaît plus.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Aussi je ne retiendrai pas ma bouche; je parlerai dans la détresse de mon esprit, je discourrai dans l’amertume de mon âme.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Suis-je une mer, suis-je un monstre marin, que tu établisses des gardes autour de moi?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Quand je dis: Mon lit me consolera, ma couche allégera ma détresse,
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Alors tu m’effraies par des songes, tu me terrifies par des visions,
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
Et mon âme choisit la suffocation, – plutôt la mort que mes os:
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
J’en suis dégoûté; je ne vivrai pas à toujours. Laisse-moi, car mes jours sont vanité.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Qu’est-ce que l’homme que tu fasses grand cas de lui, et que ton cœur s’occupe de lui,
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
Et que tu le visites chaque matin, que tu l’éprouves à tout moment?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Pourquoi ne détournes-tu pas les yeux de moi, et ne me laisses-tu pas tranquille jusqu’à ce que j’aie avalé ma salive?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
J’ai péché; – que t’ai-je fait? Toi qui observes l’homme, pourquoi m’as-tu placé pour être l’objet de tes coups, de sorte que je suis un fardeau à moi-même?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Et pourquoi ne pardonnes-tu pas ma transgression, et ne fais-tu point passer mon iniquité? Car maintenant je me coucherai dans la poussière, et tu me chercheras, et je ne serai plus.
