Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
La vie de l’homme sur la terre est un temps de service, et ses jours sont comme ceux du mercenaire.
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Comme l’esclave soupire après l’ombre, comme l’ouvrier attend son salaire,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
ainsi j’ai eu en partage des mois de douleur, pour mon lot, des nuits de souffrance.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Si je me couche, je dis: « Quand me lèverai-je? Quand finira la nuit? » et je suis rassasié d’angoisses jusqu’au jour.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Ma chair se couvre de vers et d’une croûte terreuse, ma peau se gerce et coule.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Mes jours passent plus rapides que la navette, ils s’évanouissent: plus d’espérance!
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Ô Dieu, souviens-toi que ma vie n’est qu’un souffle! Mes yeux ne reverront pas le bonheur.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
L’œil qui me regarde ne m’apercevra plus; ton œil me cherchera, et je ne serai plus.
Le nuage se dissipe et passe; ainsi celui qui descend au schéol ne remontera plus; (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
il ne retournera plus dans sa maison; le lieu qu’il habitait ne le reconnaîtra plus.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
C’est pourquoi je ne retiendrai pas ma langue, je parlerai dans l’angoisse de mon esprit, j’exhalerai mes plaintes dans l’amertume de mon âme.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Suis-je la mer ou un monstre marin, pour que tu poses une barrière autour de moi?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Quand je dis: « Mon lit me soulagera, ma couche calmera mes soupirs, »
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
alors tu m’effraies par des songes, tu m’épouvantes par des visions.
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
Ah! Mon âme préfère la mort violente, mes os appellent le trépas.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Je suis en proie à la dissolution, la vie m’échappe pour jamais; laisse-moi, car mes jours ne sont qu’un souffle.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Qu’est-ce que l’homme, pour que tu en fasses tant d’estime, que tu daignes t’occuper de lui,
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
que tu le visites chaque matin, et qu’à chaque instant tu l’éprouves?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Quand cesseras-tu d’avoir le regard sur moi? Quand me laisseras-tu le temps d’avaler ma salive?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Si j’ai péché, que puis-je te faire, ô Gardien des hommes? Pourquoi me mettre en butte à tes traits, et me rendre à charge à moi-même?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Que ne pardonnes-tu mon offense? Que n’oublies-tu mon iniquité? Car bientôt je dormirai dans la poussière; tu me chercheras, et je ne serai plus.
