Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Has not man his ordered time of trouble on the earth? and are not his days like the days of a servant working for payment?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
As a servant desiring the shades of evening, and a workman looking for his payment:
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
So I have for my heritage months of pain to no purpose, and nights of weariness are given to me.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
When I go to my bed, I say, When will it be time to get up? but the night is long, and I am turning from side to side till morning light.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
My flesh is covered with worms and dust; my skin gets hard and then is cracked again.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
My days go quicker than the cloth-worker's thread, and come to an end without hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
O, keep in mind that my life is wind: my eye will never again see good.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
The eye of him who sees me will see me no longer: your eyes will be looking for me, but I will be gone.
A cloud comes to an end and is gone; so he who goes down into the underworld comes not up again. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
He will not come back to his house, and his place will have no more knowledge of him.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
So I will not keep my mouth shut; I will let the words come from it in the pain of my spirit, my soul will make a bitter outcry.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Am I a sea, or a sea-beast, that you put a watch over me?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
When I say, In my bed I will have comfort, there I will get rest from my disease;
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Then you send dreams to me, and visions of fear;
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
So that a hard death seems better to my soul than my pains.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
I have no desire for life, I would not be living for ever! Keep away from me, for my days are as a breath.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
What is man, that you have made him great, and that your attention is fixed on him,
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
And that your hand is on him every morning, and that you are testing him every minute?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
How long will it be before your eyes are turned away from me, so that I may have a minute's breathing-space?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
If I have done wrong, what have I done to you, O keeper of men? why have you made me a mark for your blows, so that I am a weariness to myself?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
And why do you not take away my sin, and let my wrongdoing be ended? for now I go down to the dust, and you will be searching for me with care, but I will be gone.
