Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
“Is not a man forced to labor on earth? Are not his days like the days of a hired hand?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
As a servant who earnestly desires the shadow, as a hireling who looks for his wages,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
so I am made to possess months of misery, wearisome nights are appointed to me.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
When I lie down, I say, ‘When will I arise, and the night be gone?’ I toss and turn until the dawning of the day.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
My flesh is clothed with worms and clods of dust. My skin closes up, and breaks out afresh.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
My days are swifter than a weaver’s shuttle, and are spent without hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Oh remember that my life is a breath. My eye will no more see good.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
The eye of him who sees me will see me no more. Your eyes will be on me, but I will not be.
As the cloud is consumed and vanishes away, so he who goes down to Sheol (Sheol h7585) will come up no more.
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
He will return no more to his house, neither will his place know him any more.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
“Therefore I will not keep silent. I will speak in the anguish of my spirit. I will complain in the bitterness of my soul.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Am I a sea, or a sea monster, that you put a guard over me?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
When I say, ‘My bed will comfort me. My couch will ease my complaint,’
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
then you scare me with dreams and terrify me through visions,
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
so that my soul chooses strangling, death rather than my bones.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
I loathe my life. I do not want to live forever. Leave me alone, for my days are but a breath.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
What is man, that you should magnify him, that you should set your mind on him,
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
that you should visit him every morning, and test him every moment?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
How long will you not look away from me, nor leave me alone until I swallow down my spittle?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
If I have sinned, what do I do to you, you watcher of men? Why have you set me as a mark for you, so that I am a burden to myself?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Why do you not pardon my disobedience, and take away my iniquity? For now will I lie down in the dust. You will seek me diligently, but I will not be.”
