Jób 6
1 Odpovídaje pak Job, řekl:
Hiob antwortete und sprach:
2 Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
O daß man meinen Unmut wöge und mein Leid dagegen auf die Wage legte!
3 Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
Denn nun ist's schwerer, als der Sand am Meer - drum gehen irre meine Worte!
4 Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
Denn des Allmächtigen Pfeile stecken in mir: mein Geist saugt ihr Gift ein, die Schrecknisse Gottes verstören mich!
5 Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
Schreit etwa der Wildesel auf grüner Weide, oder brüllt der Stier bei seinem Mengfutter?
6 Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
Kann man Fades ungesalzen genießen, oder hat das Eiweiß Wohlgeschmack?
7 Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
Mich widert's an, es anzurühren; es ekelt mich vor der Unreinigkeit meiner Speise.
8 Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
O daß doch mein Wunsch sich erfüllte, und Gott mein Verlangen gewährte!
9 Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
Gefiele es Gott, mich zu zermalmen, seine Hand zu entfesseln und meinen Lebensfaden abzuschneiden!
10 Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
So wäre doch das noch mein Trost und aufhüpfen wollte ich im schonungslosen Schmerz -, daß ich des Heiligen Worte nie verleugnet habe.
11 Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
Was ist denn meine Kraft, daß ich noch harren, und was mein Ende, daß ich mich gedulden sollte?
12 Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
Ist meine Kraft etwa Felsenkraft, oder ist mein Leib aus Erz?
13 Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
Bin ich nicht der Hilfe bar, und ist nicht aller Halt von mir genommen?
14 Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
Dem Verzagenden gebührt das Mitleid seines Nächsten, selbst wenn er von der Furcht vor dem Allmächtigen läßt.
15 Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
Meine Freunde haben sich treulos erzeigt wie ein Bach, wie die Rinnsale, die überschwellen,
16 Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
die trübe sind von Eis, in die herab der Schnee sich birgt.
17 V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
Wenn sie durchglüht werden, schwinden sie dahin: wenn's heiß wird, sind sie weggelöscht von ihrem Ort.
18 Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
Karawanen biegen ab von ihrer Straße, ziehen hinauf in die Öde und kommen um.
19 To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
Die Karawanen Themas schauten aus, die Reisezüge Sabas warteten auf sie:
20 Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
Sie wurden zu Schanden mit ihrem Vertrauen, kamen hin und wurden enttäuscht.
21 Tak zajisté i vy byvše, ne jste; vidouce potření mé, děsíte se.
So seid ihr nun für mich geworden: ihr schautet Schrecknis, - da scheutet ihr euch!
22 Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
Habe ich etwa gesagt: “Schafft mir her und von eurer Habe spendet für mich;
23 Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
errettet mich aus der Gewalt des Bedrängers und aus der Gewalt der Tyrannen kauft mich los”?
24 Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
Belehrt mich, so will ich schweigen, und worin ich geirrt habe, thut mir kund.
25 Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
Wie eindringlich sind der Wahrheit Worte! aber was beweist denn euer Verweis?
26 Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
Gedenkt ihr, Worte zu rügen? Die Reden des Verzweifelten verhallen im Wind!
27 Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
Selbst über meine Waise würdet ihr losen und euren eignen Freund verhandeln.
28 A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
Und nun - wollet doch mich anblicken, ich werde euch doch wahrlich nicht ins Angesicht lügen!
29 Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
O kehret um, laßt Unrecht nicht geschehen, ja, kehret um, noch hab' ich Recht hierin.
30 A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
Wohnt denn auf meiner Zunge Frevel, oder unterscheidet mein Gaumen nicht die Unglücksschläge?
