Jób 4
1 Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
Entonces Elifaz temanita tomó la palabra y dijo:
2 Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
“¿Te molestará por ventura si osamos hablarte? Mas ¿quién puede contener las palabras?
3 Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
Mira, tú has enseñado a muchos, y a las manos débiles dabas fuerza.
4 Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
Tus palabras sostenían a los que tropezaban, fortalecías las rodillas que vacilaban.
5 Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
Y ahora que a ti te ha llegado el turno, estás abatido; si Él te toca a ti, quedas turbado.
6 Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
¿No existe ya tu temor (a Dios), tu confianza, ni esperanza, y la rectitud de tu vida?
7 Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
Recuerda bien si pereció jamás inocente alguno, ¿y dónde han sido exterminados los justos?
8 Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
Por lo que siempre he visto, los que aran la iniquidad y siembran el mal, eso mismo cosechan,
9 Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
Perecen al soplo de Dios, los consume el aliento de su ira.
10 Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
El bramido del león, la voz del rugiente, y los dientes del leoncillo se quiebran.
11 Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
Perece el león por falta de presa, y los cachorros de la leona andan dispersos.
12 Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
En el silencio me llegó una palabra, mi oído solo percibió un murmullo.
13 V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
Agitado por visiones nocturnas, cuando en profundo sueño caen los hombres,
14 Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
se apoderó de mí un susto y espanto que estremeció todos mis huesos.
15 Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
Pasó por delante de mí un espíritu que erizó los pelos de mi cuerpo.
16 Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
Se detuvo, pero no pude conocer su rostro; estaba cual espectro ante mis ojos; y en el silencio oí una voz (que decía):
17 Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
«¿Acaso el hombre es más justo que Dios? ¿el mortal más puro que su Hacedor?»
18 Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
Si Él ni de sus mismos ministros se fía, y aun en sus ángeles descubre faltas,
19 Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
¿cuánto más en los que habitan en casas de barro, cuyos fundamentos son de polvo y serán roídos (como) por la polilla?
20 Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
De la noche a la mañana son exterminados, perecen para siempre sin que nadie repare en ello.
21 Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
Se les corta el hilo de su (vida); mueren sin sabiduría.
