Jób 4
1 Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
Тада одговори Елифас Теманац и рече:
2 Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
Ако ти проговоримо, да ти неће бити досадно? Али ко би се могао уздржати да не говори?
3 Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
Гле, учио си многе, и руке изнемогле крепио си;
4 Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
Речи су твоје подизале оног који падаше, и утврђивао си колена која клецаху.
5 Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
А сада кад дође на тебе, клонуо си; кад се тебе дотаче, смео си се.
6 Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
Није ли побожност твоја била уздање твоје? И доброта путева твојих надање твоје?
7 Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
Опомени се, ко је прав погинуо, и где су праведни истребљени?
8 Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
Како сам ја видео, који ору муку и сеју невољу, то и жању.
9 Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
Од дихања Божијег гину, и од даха ноздрва Његових нестаје их.
10 Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
Рика лаву, и глас љутом лаву и зуби лавићима сатиру се.
11 Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
Лав гине немајући лова, и лавићи расипају се.
12 Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
Још дође тајно до мене реч, и ухо моје дочу је мало.
13 V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
У мислима о ноћним утварама, кад тврд сан пада на људе,
14 Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
Страх подузе ме и дрхат, од ког устрепташе све кости моје,
15 Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
И дух прође испред мене, и длаке на телу мом накострешише се.
16 Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
Стаде, али му не познах лица; прилика беше пред очима мојим, и ћутећи чух глас:
17 Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
Еда ли је човек праведнији од Бога? Еда ли је човек чистији од Творца свог?
18 Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
Гле, слугама својим не верује, и у анђела својих налази недостатака;
19 Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
А камоли у оних који стоје у кућама земљаним, којима је темељ на праху и сатиру се брже него мољац.
20 Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
Од јутра до вечера сатру се, и нестане их навек да нико и не опази.
21 Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
Слава њихова не пролази ли с њима? Умиру, али не у мудрости.
