Jób 4
1 Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
Då tok Elifaz frå Teman til ords og sagde:
2 Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
«Vert du vel tykkjen um eg talar? Men kven kann halda ordi inne?
3 Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
På rette veg du førde mange; dei trøytte hender styrkte du;
4 Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
med ord du hjelpte deim som snåva, og gav dei veike knei kraft.
5 Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
Men når det gjeld deg sjølv, du klagar; når deg det råkar, ræddast du!
6 Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
Di von du på di gudstru bygde og sette lit til last-laust liv.
7 Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
Tenk etter: Når vart skuldlaus tynt? Når gjekk rettvis mann til grunns?
8 Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
Stødt fann eg: dei som urett pløgde, og sådde naud, dei hausta slikt;
9 Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
dei stupte for Guds andedrag, gjekk for hans vreidestorm til grunns.
10 Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
Ja, løva skrik, og villdyr burar; ungløva fær sin tanngard knekt;
11 Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
og løva døyr av skort på rov; løvinna misser sine ungar.
12 Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
Ein løynleg tale til meg kom; i øyra mitt det stilt vart kviskra,
13 V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
som tankar i eit nattsyn kjem, når svevnen tung på folki kviler.
14 Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
Det kom ei rædsla yver meg, ei skjelving gjenom alle lemer;
15 Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
ein gust meg yver panna strauk, og på min kropp seg håri reiste;
16 Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
og noko stogga for mi åsyn; eg kunde ikkje klårt skilja; framfor mitt auga stod eit bilæt’, eg høyrde som ei røyst som kviskra:
17 Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
«Hev menneskjet vel rett for Gud? Er mannen rein framfor sin skapar?
18 Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
Han sine tenarar ei trur og finn hjå sine englar lyte -
19 Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
enn meir hjå folk i hus av leir; hjå deim som hev sin grunn i moldi, ein kann deim krasa, som eit mol.
20 Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
Dei er frå morgon og til kveld; ein krasar deim - kven merkar det? - Og dei vert ikkje funne meir.
21 Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
Når deira tjeldsnor vert rykt upp, dei døyr og ingen visdom fær.»
