Jób 37

1 Takéť se i nad tím děsí srdce mé, až se pohybuje z místa svého.

2 Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.

3 Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.

4 Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.

5 Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.

6 Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.

7 Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.

8 Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.

9 Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.

10 Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.

11 Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.

12 A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.

13 Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.

14 Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.

15 Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?

16 Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?

17 A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?

18 Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?

19 Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.

20 Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.

21 Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,

22 Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.

23 Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.

24 Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.