Jób 34
1 Ještě mluvil Elihu, a řekl:
Og Elihu tok til ords og sagde:
2 Poslouchejte, moudří, řečí mých, a rozumní, ušima pozorujte.
«Vismenner, høyr på ordi mine! Kunnige folk, lyd no på meg!
3 Nebo ucho řečí zkušuje, tak jako dásně okoušejí pokrmu.
For ordi prøver ein med øyro, som ein med gomen maten smakar.
4 Soud sobě zvolme, a vyhledejme mezi sebou, co by bylo dobrého.
So lat oss no det rette velja og saman finna ut det gode!
5 Nebo řekl Job: Spravedliv jsem, a Bůh silný zavrhl při mou.
For Job hev sagt: «Eg skuldfri er; min rett hev Gud ifrå meg teke;
6 Své-liž bych pře ukrývati měl? Přeplněna jest bolestí rána má bez provinění.
tråss i min rett, stend eg som ljugar, uskuldig fekk eg ulivssår.»
7 Který muž jest podobný Jobovi, ješto by pil posměch jako vodu?
Finst det vel nokon mann som Job? som gløyper hædings ord som vatn,
8 A že by všel v tovaryšství s činiteli nepravosti, a chodil by s lidmi nešlechetnými?
som held med illgjerdsmenner lag, hev umgang med gudlause folk?
9 Nebo řekl: Neprospívá to člověku líbiti se Bohu.
For han hev sagt: «Kva gagnar det ein mann å vera ven med Gud?»
10 A protož, muži rozumní, poslouchejte mne. Odstup od Boha silného nešlechetnost a od Všemohoucího nepravost.
Difor, de menn med vit, høyr meg! D’er langt frå Gud å vera gudlaus, frå Allvalds-Gud å gjera urett.
11 Nebo on podlé skutků člověka odplací, a podlé toho, jaká jest čí cesta, působí, aby to nalézal.
Han løner mannen for hans gjerd, fer med han etter all hans ferd.
12 A naprosto Bůh silný nečiní nic nešlechetně, a Všemohoucí nepřevrací soudu.
Nei, urettferdig er’kje Gud, og Allvald krenkjer ikkje retten.
13 Kdo svěřil jemu zemi? A kdo zpořádal všecken okršlek?
Kven let vel honom styra jordi? Og kven hev grunna jordheims-kringen?
14 Kdyby se na něj obrátil, a ducha jeho i duši jeho k sobě vzal,
Um han på seg åleine tenkte og drog sin ande til seg att,
15 Umřelo by všeliké tělo pojednou, a tak by člověk do prachu se navrátil.
då gjekk alt livande til grunns, og menneskja vart atter mold.
16 Máš-li tedy rozum, poslyš toho, pusť v uši své hlas řečí mých.
Um du er klok, so høyr på dette, og lyd på ljoden av mitt ord!
17 Ješto ten, kterýž by v nenávisti měl soud, zdaliž by panovati mohl? Čili toho, jenž jest svrchovaně spravedlivý, za nešlechetného vyhlásíš?
Kann ein som hatar retten, styra? Fordømer du den allrettvise?
18 Zdaliž sluší králi říci: Ó nešlechetný, a šlechticům: Ó bezbožní?
Kann ein til kongen segja: «Niding!» Og til dei megtige: «Du brotsmann?»
19 Mnohem méně tomu, kterýž nepřijímá osob knížat, aniž u něho má přednost urozený před nuzným; nebo dílo rukou jeho jsou všickni.
Til han som ei gjer skil på fyrstar, og ikkje vyrder rik mot fatig. Av di hans hand hev skapt deim alle?
20 V okamžení umírají, třebas o půl noci postrčeni bývají lidé, a pomíjejí, a zachvácen bývá silný ne rukou lidskou.
Dei andast brått og midt um natti, eit folk avjagast og kverv burt, stormenn forgjengst i hjelpeløysa.
21 Nebo oči jeho hledí na cesty člověka, a všecky kroky jeho on spatřuje.
Hans augo ser til mannsens ferd, han skodar kvart eit stig han tek;
22 Neníť žádných temností, ani stínu smrti, kdež by se skryli činitelé nepravosti.
det finst’kje skugge eller myrker der illgjerdsmenn kann løyna seg.
23 Aniž zajisté vzkládá na koho více, tak aby se s Bohem silným souditi mohl.
Han tarv’kje lenge sjå på mannen fyrr han lyt møta Gud til doms.
24 Pyšné stírá bez počtu, a postavuje jiné na místa jejich.
Han utan forhøyr storfolk krasar og andre set i deira stad.
25 Nebo zná skutky jejich; pročež na ně obrací noc, a potříni bývají.
Han kjennar heile deira verk og gjev um natti deim til tyning.
26 Jakožto bezbožné rozráží je na místě patrném,
Han tuktar deim som illgjerdsmenner, ein stad der alle kann det sjå,
27 Proto že odstoupili od něho, a žádných cest jeho nešetřili,
dei som hev vike burt frå han og ikkje hev hans vegar fylgt -
28 Aby dokázal, že připouští k sobě křik nuzného, a volání chudých že vyslýchá.
so han kann høyra armods klaga og jammerskrik frå undertrykte.
29 (Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?) Tak celý národ, jako i každého člověka jednostejně,
Fær han det stilt, kven vil fordøma? Løyner han seg - kven kann då sjå han? - for folkemugen og for mannen,
30 Aby nekraloval člověk pokrytý, aby nebylo lidem ourazu.
so ikkje gudlaus mann skal råda og vera snaror yver folket.
31 Jistě žeť k Bohu silnému raději toto mluveno býti má: Ponesuť, nezruším.
For segjer ein vel so til Gud: «Ovmodigt hev eg bore meg; eg vil ikkje lenger vera vond.
32 Mimo to, ne vidím-li čeho, ty vyuč mne; jestliže jsem nepravost páchal, neučiním toho víc.
Vis du meg det eg ikkje ser! hev eg gjort synd, vil eg snu um?»
33 Nebo zdali vedlé tvého zdání odplacovati má, že bys ty toho neliboval, že bys ono zvoloval, a ne on? Pakli co víš jiného, mluv.
Skal han då straffa som du tykkjer? D’er du som er den misnøgde; so lyt du velja, ikkje eg; og du fær segja det du veit.
34 Muži rozumní se mnou řeknou, i každý moudrý poslouchaje mne,
Dei kloke folk vil segja til meg, og kvar ein vismann som meg høyrer:
35 Že Job hloupě mluví, a slova jeho nejsou rozumná.
«Job talar ikkje med forstand hans ord er utan ettertanke.»
36 Ó by zkušen byl Job dokonale, pro odmlouvání nám jako lidem nepravým,
Gjev Job må allstødt verta prøvd for sine svar på nidings vis!
37 Poněvadž k hříchu svému přidává i nešlechetnost, mezi námi také jen chloubu svou vynáší, a rozmnožuje řeči své proti Bohu.
For han legg brotsverk til si synd og ber seg vyrdlaust millom oss, og talar mange ord mot Gud.»
