Jób 32
1 A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,
Dei tri mennerne svara ikkje Job meir, av di han heldt seg sjølv for rettferdig.
2 Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.
Men då loga harmen upp hjå Elihu, son åt Barak’el, buziten, av Rams-ætti. Han vart harm på Job, av di han heldt seg sjølv rettferdigare enn Gud.
3 Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.
Han harmast og på dei tri venerne, av di dei ikkje kunde finna noko svar, og endå dømde Job skuldig.
4 Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.
For Elihu hadde venta med å tala til Job, av di dei andre var eldre enn han;
5 Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.
men då Elihu såg at dei tri mennerne ikkje hadde noko å svara, vart han brennande harm.
6 I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.
Og Elihu, son åt Barak’el, buziten, tok til ords og sagde: «Ung er eg etter år å rekna; de derimot er gamle menn. Difor eg blygdest og var rædd å segja til dykk det eg veit.
7 Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.
Eg tenkte: «Åri tala lyt og alderen forkynna visdom.»
8 Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.
Nei, ånd lyt til hjå menneski; og Allvalds ande gjev deim vit.
9 Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.
Dei gamle er’kje alltid vise, kvithærde veit’kje stødt det rette.
10 A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.
Difor eg segjer: Høyr på meg; eg vil og segja det eg veit.
11 Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,
Eg venta hev på dykkar ord og lydde vel på dykkar lærdom, alt med de leita etter ord.
12 A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.
Og eg gav nøgje agt på dykk, men ingen sagde Job imot, ingen av dykk gav honom svar.
13 Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.
Seg ikkje: «Visdom der me fann; Gud slå han ned, folk kann det ikkje.»
14 Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.
Han hev’kje tala imot meg, og ei med dykkar ord eg svarar.
15 Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.
Dei er forstøkte, svarar ikkje, dei vantar ord å føra fram.
16 Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,
Treng eg vel venta når dei tegjer og stend der reint forutan svar?
17 Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.
Eg vil og svara, eg for meg, eg vil og segja det eg veit.
18 Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.
For eg er full av ord til svars; i bringa sprengjer åndi på.
19 Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.
Mitt indre er som innstengd vin, lik nye vinhit vil det sprengjast.
20 Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.
Eg tala vil so eg fær luft, vil opna lipporne og svara.
21 Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.
Eg ikkje tek parti for nokon og smeikjer ei for nokor mann;
22 Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.
å smeikja kann eg ikkje med; min skapar elles burt meg reiv.
