Jób 31
1 Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?
Es derību esmu derējis ar savām acīm, ka man nebija uzlūkot sievieti.
2 Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?
Bet kādu daļu Dievs man dod no augšienes, jeb kādu mantību tas Visuvarenais no debesīm?
3 Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?
Vai netaisnam nepienākas nelaime un ļauna darītājam nedienas?
4 Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?
Vai Viņš neredz manus ceļus, vai Viņš neskaita visus manus soļus?
5 Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:
Ja esmu dzinis netaisnību un mana kāja steigusies uz nelietību, -
6 Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.
Lai Viņš mani nosver taisnā svaru kausā, tad Dievs atzīs manu nenoziedzību.
7 Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:
Ja mani soļi no ceļa noklīduši, un mana sirds dzinusies pakaļ manām acīm, ja kas pielipis pie manām rokām:
8 Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.
Tad lai es sēju, un cits to ēd, un mani iedēsti lai top izsakņoti.
9 Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:
Ja mana sirds ļāvās apmānīties sievas dēļ un ja esmu glūnējis pie sava tuvākā durvīm,
10 Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.
Tad lai mana sieva maļ citam, un svešs lai pie tās pieglaužas.
11 Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.
Jo šī ir negantība un noziegums priekš tiesnešiem.
12 Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.
Jo tas ir uguns, kas rij līdz pašai ellei un būtu izsakņojis visu manu padomu. (questioned)
13 Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?
Ja esmu nicinājis sava kalpa vai savas kalpones tiesu, kad tiem kas bija pret mani:
14 Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?
Ko es tad varētu darīt, kad tas stiprais Dievs celtos, un kad Viņš meklētu, ko es varētu atbildēt?
15 Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A ne sformoval nás hned v životě jeden a týž?
Vai Tas, kas mani radījis mātes miesās, nav radījis viņu arīdzan? Vai Tas pats mūs miesās nav sataisījis(viena veida)?
16 Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?
Ja nabagam esmu liedzis, kad tam gribējās, vai licis izīgt atraitnes acīm,
17 A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?
Ja esmu ēdis savu kumosu viens pats, tā ka bāriņš no tā arī nebūtu ēdis, -
18 Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.
Jo no manas jaunības viņš pie manis ir uzaudzis kā pie tēva, un no savas mātes miesām es viņu esmu žēlojis, -
19 Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?
Ja esmu redzējis kādu bojā ejam, kam drēbju nebija, un ka nabagam nebija apsega;
20 Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?
Ja viņa gurni man nav pateikušies, kad viņš bija sasilis no manu jēru ādām;
21 Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:
Ja savu roku esmu pacēlis pret bāriņu, kad es redzēju savu palīgu vārtos:
22 Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.
Tad lai mans elkonis atkrīt no pleca un mana roka lai nolūst no stilba.
23 Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.
Jo mani biedina Dieva sods un Viņa augstības priekšā esmu nespēcīgs.
24 Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?
Ja uz zeltu esmu licis savu cerību, vai uz šķīstu zeltu sacījis: mans patvērums;
25 Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?
Ja esmu priecājies, ka man liela manta un ka mana roka ko laba sakrājusi;
26 Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,
Ja saules gaišumu esmu uzlūkojis, kad tas spīdēja, vai mēnesi, kad tas spoži tecēja,
27 Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?
Un mana sirds būtu ļāvusies pievilties, ka savu roku no mutes uz tiem būtu pacēlis (tos godināt);
28 I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.
Tas arī būtu noziegums priekš tiesnešiem, jo es būtu aizliedzis Dievu augstībā.
29 Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?
Ja esmu priecājies par sava nīdētāja nelaimi un lēkājis, kad posts to aizņēma.
30 Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.
Jo es savai mutei neļāvu grēkot, ka es viņa dvēseli būtu lādējis, -
31 Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?
Ja manai saimei nebija jāsaka: vai kāds pie viņa galda gaļas nav paēdis?
32 Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.
Svešiniekam nebija jāpaliek par nakti ārā, savas durvis es atdarīju pret ceļa pusi -
33 Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?
Ja kā Ādams esmu apklājis savus pārkāpumus, savu noziegumu apslēpdams savā sirdī
34 A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.
Ka man bija bail no tā lielā pulka, vai ka radu pelšana man biedēja, ka es klusu turējos, negāju ārā pa durvīm -
35 Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.
Ak kaut man būtu, kas mani klausītu! redzi, še mans raksts, lai Dievs man atbild, un tas raksts, ko mans pretinieks rakstījis!
36 Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.
Tiešām, uz saviem kamiešiem es to gribu nest, to sev gribu apsiet kā kroni.
37 Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.
Visus savus soļus es tam gribu izstāstīt, kā valdnieks es pie tā gribu pieiet -
38 Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,
Ja mans tīrums par mani kliedz, un viņa vagas kopā raud,
39 Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:
Ja es viņa augļus esmu velti ēdis un arāju dvēselei licis nopūsties:
40 Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. Skonávají se slova Jobova.
Tad lai man aug dadži kviešu vietā un ērkšķi miežu vietā! Tā Ījaba vārdi beidzās.
