Jób 31
1 Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?
Sa svojim očima savez sam sklopio da pogledat neću nijednu djevicu.
2 Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?
A što mi je Bog odozgo dosudio, kakva mi je baština od Svesilnoga?
3 Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?
TÓa nije li nesreća za opakoga, a nevolja za one koji zlo čine?
4 Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?
Ne proniče li on sve moje putove, ne prebraja li on sve moje korake?
5 Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:
Zar sam ikad u društvu laži hodio, zar mi je noga k prijevari hitjela?
6 Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.
Nek' me na ispravnoj mjeri Bog izmjeri pa će uvidjeti neporočnost moju!
7 Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:
Ako mi je korak s puta kad zašao, ako mi se srce za okom povelo, ako mi je ljaga ruke okaljala,
8 Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.
neka drugi jede što sam posijao, neka sve moje iskorijene izdanke!
9 Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:
Ako mi zavede srce žena neka, ako za vratima svog bližnjeg kad vrebah,
10 Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.
neka moja žena drugom mlin okreće, neka s drugim svoju podijeli postelju!
11 Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.
Djelo bestidno time bih počinio, zločin kojem pravda treba da presudi,
12 Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.
užego vatru što žeže do Propasti i što bi svu moju sažgala ljetinu.
13 Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?
Ako kada prezreh pravo sluge svoga il' služavke, sa mnom kad su se parbili,
14 Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?
što ću učiniti kada Bog ustane? Što ću odvratit' kad račun zatraži?
15 Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A ne sformoval nás hned v životě jeden a týž?
Zar nas oba on ne stvori u utrobi i jednako sazda u krilu majčinu?
16 Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?
Ogluših li se na molbe siromaha ili rasplakah oči udovičine?
17 A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?
Jesam li kada sam svoj jeo zalogaj a da ga nisam sa sirotom dijelio?
18 Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.
TÓa od mladosti k'o otac sam mu bio, vodio sam ga od krila materina!
19 Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?
Zar sam beskućnika vidio bez odjeće ili siromaha kog bez pokrivača
20 Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?
a da mu bedra ne blagosloviše mene kad se runom mojih ovaca ogrija?
21 Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:
Ako sam ruku na nevina podigao znajuć' da mi je na vratima branitelj,
22 Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.
nek' se rame moje od pleća odvali i neka mi ruka od lakta otpadne!
23 Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.
Jer strahote Božje na mene bi pale, njegovu ne bih odolio veličanstvu.
24 Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?
Zar sam u zlato pouzdanje stavio i rekao zlatu: 'Sigurnosti moja!'
25 Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?
Zar sam se veliku blagu radovao, bogatstvima koja su mi stekle ruke?
26 Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,
Zar se, gledajući sunce kako blista i kako mjesec sjajni nebom putuje,
27 Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?
moje srce dalo potajno zavesti da bih rukom njima poljubac poslao?
28 I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.
Grijeh bi to bio što za sudom vapije, jer Boga višnjega bih se odrekao.
29 Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?
Zar se obradovah nevolji dušmana i likovah kad ga je zlo zadesilo,
30 Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.
ja koji ne dadoh griješiti jeziku, proklinjući ga i želeći da umre?
31 Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?
Ne govorahu li ljudi mog šatora: 'TÓa koga nije on mesom nasitio'?
32 Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.
Nikad nije stranac vani noćivao, putniku sam svoja otvarao vrata.
33 Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?
Zar sam grijehe svoje ljudima tajio, zar sam u grudima skrivao krivicu
34 A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.
jer sam se plašio govorkanja mnoštva i strahovao od prezira plemenskog te sam mučao ne prelazeć' svoga praga?
35 Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.
O, kad bi koga bilo da mene sasluša! Posljednju sam svoju riječ ja izrekao: na Svesilnom je sad da mi odgovori! Nek' mi optužnicu napiše protivnik,
36 Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.
i ja ću je nosit' na svome ramenu, čelo ću njome k'o krunom uresit'.
37 Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.
Dat ću mu račun o svojim koracima i poput kneza pred njega ću stupiti.”
38 Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,
Ako je na me zemlja moja vikala, ako su s njom brazde njezine plakale;
39 Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:
ako sam plodove jeo ne plativši i ako sam joj ojadio ratare,
40 Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. Skonávají se slova Jobova.
[40a] neka mjesto žita po njoj niče korov, a mjesto ječma nek' posvud kukolj raste! [40b] Konac riječi Jobovih.
