Jób 30

1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

A sada smiju mi se mlaði od mene, kojima otaca ne bih bio htio metnuti sa psima stada svojega.

2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

A na što bi mi i bila sila ruku njihovijeh? u njima bješe propala starost.

3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

Od siromaštva i gladi samoæovahu bježeæi na suha, mraèna, pusta i opustošena mjesta;

4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

Koji brahu lobodu po èestama, i smrekovo korijenje bješe im hrana.

5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

Izmeðu ljudi bijahu izgonjeni i vikaše se za njima kao za lupežem.

6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

Življahu po strašnijem uvalama, po jamama u zemlji i u kamenu.

7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

Po grmovima rikahu, pod trnjem se skupljahu.

8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

Bijahu ljudi nikakvi i bez imena, manje vrijedni nego zemlja.

9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

I njima sam sada pjesma, i postah im prièa.

10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Gade se na me, idu daleko od mene i ne ustežu se pljuvati mi u lice.

11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

Jer je Bog odapeo moju tetivu i muke mi zadao te zbaciše uzdu preda mnom.

12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

S desne strane ustaju momci, potkidaju mi noge, i nasipaju put k meni da me upropaste.

13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

Raskopaše moju stazu, umnožiše mi muke, ne treba niko da im pomaže.

14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

Kao širokim prolomom naviru, i navaljuju preko razvalina.

15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

Strahote navališe na me, i kao vjetar tjeraju dušu moju, i kao oblak proðe sreæa moja.

16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

I sada se duša moja ražljeva u meni, stigoše me dani muèni.

17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

Noæu probada mi kosti u meni, i žile moje ne odmaraju se.

18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

Od teške sile promijenilo se odijelo moje, i kao ogrlica u košulje moje steže me.

19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

Bacio me je u blato, te sam kao prah i pepeo.

20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

Vièem k tebi, a ti me ne slušaš; stojim pred tobom, a ti ne gledaš na me.

21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

Pretvorio si mi se u ljuta neprijatelja; silom ruke svoje suprotiš mi se.

22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

Podižeš me u vjetar, posaðuješ me na nj, i rastapaš u meni sve dobro.

23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Jer znam da æeš me odvesti na smrt i u dom odreðeni svjema živima.

24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Ali neæe pružiti ruke svoje u grob; kad ih stane potirati, oni neæe vikati.

25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

Nijesam li plakao radi onoga koji bijaše u zlu? nije li duša moja žalosna bivala radi ubogoga?

26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

Kad se dobru nadah, doðe mi zlo; i kad se nadah svjetlosti, doðe mrak.

27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

Utroba je moja uzavrela, i ne može da se umiri, zadesiše me dani muèni.

28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

Hodim crn, ne od sunca, ustajem i vièem u zboru.

29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Brat postah zmajevima i drug sovama.

30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

Pocrnjela je koža na meni i kosti moje posahnuše od žege.

31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Gusle se moje pretvoriše u zapijevku, i svirala moja u plaè.