Jób 30

1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

Men no er eg til spott for deim som yngre er av år enn eg; eg deira feder ikkje fann verdige plass hjå gjætarhunden.

2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

Magtlause er og deira hender, og deira saft og kraft er burte;

3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

Dei magre er av naud og svolt, dei gneg i turre øydemarki som alt i går var reine audni,

4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

og plukkar melde millom kjørri og hev til føda einerot.

5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

Frå folket vert dei jaga burt, fær tjuvemann slengt etter seg.

6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

Dei gøymer seg i fæle gil, i holor uti jord og fjell;

7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

og millom buskor skrålar dei og samlast under netlerunnar;

8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

ei ætt av dårar og namnlause som ein helst piskar ut or landet.

9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

No er eg slengjestev for deim, eit ordtak hev for deim eg vorte.

10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Dei styggjest ved meg, held seg burte og sparer ei å sputta på meg.

11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

Utan all blygd dei krenkjer meg, hiv av kvart band framfor mi åsyn.

12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

Eit utjo reiser seg til høgre, dei spenner mine føter burt, og legg ulukke-vegar mot meg.

13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

Og stigen min den bryt dei upp og hjelper til med mi ulukka, dei som er hjelpelause sjølv.

14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

Som gjenom vide murbrot kjem dei, velter seg fram med bråk og brak.

15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

Imot meg vender rædslor seg, mi æra elter dei som stormen, mi velferd kvarv som lette sky.

16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

No jamrar seg mi sjæl i meg; usæle dagar held meg fast.

17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

Natti gneg mine knokar av meg, min verk, mi pina aldri søv.

18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

Ved allmagt vert min klædnad vanstelt, heng tett som skjortekragen kring meg.

19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

Han kasta meg i skarnet ned; og eg ser ut som mold og oska.

20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

Eg skrik til deg, du svarar ikkje, eg stend der, og du stirer på meg.

21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

Hard hev du vorte imot meg, du stri’r mot meg med veldug hand.

22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

Du let meg fara burt i stormen, du let meg tynast i hans brus.

23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Eg veit du fører meg til dauden, der alt som liver samlast lyt.

24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Kven kavar ikkje når han søkk? Kven ropar ikkje ut i fåren?

25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

Gret eg’kje sjølv med den fortrykte, og syrgde yver fatigmann?

26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

Eg vona godt, men det kom vondt, eg venta ljos, men myrker kom.

27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

Det kokar allstødt i mitt indre, ulukkedagen møter meg.

28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

Svart gjeng eg kring, men ikkje solbrend, eg ris i flokken, skrik um hjelp.

29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Bror åt sjakalar hev eg vorte, til strussar eg ein frende er.

30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

Mi hud er svart og flaknar av; det brenn i mine bein av hite.

31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Min cither hev eg bytt i sorg, og fløyta mi med gråtar-mål.