Jób 30

1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

Und nun lachen über mich Jüngere als ich an Jahren, deren Väter ich verschmähte, den Hunden meiner Herde beizugesellen.

2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

Wozu sollte mir auch die Kraft ihrer Hände nützen? Die Rüstigkeit ist bei ihnen verschwunden.

3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

Durch Mangel und Hunger abgezehrt, nagen sie das dürre Land ab, welches längst öde und verödet ist;

4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

sie pflücken Salzkraut bei den Gesträuchen, und die Wurzel der Ginster ist ihre Speise.

5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

Aus der Mitte der Menschen werden sie vertrieben; man schreit über sie wie über einen Dieb.

6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

In grausigen Klüften müssen sie wohnen, in Erdlöchern und Felsenhöhlen.

7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

Zwischen Gesträuchen kreischen sie, unter Dorngestrüpp sind sie hingestreckt.

8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

Kinder von Verworfenen, ja, Kinder von Ehrlosen, sind sie hinausgepeitscht aus dem Lande!

9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

Und nun bin ich ihr Spottlied geworden, und ward ihnen zum Gerede.

10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Sie verabscheuen mich, treten fern von mir weg, und sie verschonen mein Angesicht nicht mit Speichel.

11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

Denn er hat meinen Strick gelöst und mich gebeugt: so lassen sie vor mir den Zügel schießen.

12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

Zu meiner Rechten erhebt sich die Brut; sie stoßen meine Füße hinweg und bahnen wider mich ihre verderblichen Wege.

13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

Sie zerstören meinen Pfad, befördern meinen Untergang, sie, die selbst hilflos sind.

14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

Sie kommen wie durch einen weiten Riß, unter Gekrach wälzen sie sich heran. -

15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

Schrecknisse haben sich gegen mich gekehrt; sie verfolgen wie der Wind meine Würde, und mein Heil ist vorübergezogen wie eine Wolke.

16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

Und nun ergießt sich in mir meine Seele; Tage des Elends haben mich ergriffen.

17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

Die Nacht durchbohrt meine Gebeine und löst sie von mir ab, und die an mir nagenden Schmerzen ruhen nicht.

18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

Durch die Größe ihrer Kraft verändert sich mein Gewand, es umschließt mich wie der Halssaum meines Leibrocks.

19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

Er hat mich in den Kot geworfen, und ich bin dem Staube und der Asche gleich geworden.

20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

Ich schreie zu dir, und du antwortest mir nicht; ich stehe da, und du starrst mich an.

21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

In einen Grausamen verwandelst du dich mir, mit der Stärke deiner Hand befeindest du mich.

22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

Du hebst mich empor auf den Wind, du lässest mich dahinfahren und zerrinnen im Sturmgetöse.

23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Denn ich weiß es, du willst mich in den Tod zurückführen und in das Versammlungshaus aller Lebendigen.

24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Doch streckt man beim Sturze nicht die Hand aus, oder erhebt man bei seinem Untergang nicht darob ein Hilfsgeschrei?

25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

Weinte ich denn nicht über den, der harte Tage hatte? War meine Seele nicht um den Dürftigen bekümmert?

26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

Denn ich erwartete Gutes, und es kam Böses; und ich harrte auf Licht, und es kam Finsternis.

27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

Meine Eingeweide wallen und ruhen nicht; Tage des Elends sind mir entgegengetreten.

28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

Trauernd gehe ich einher, ohne Sonne; ich stehe auf in der Versammlung und schreie.

29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Ich bin ein Bruder geworden den Schakalen, und ein Genosse den Straußen.

30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

Meine Haut ist schwarz geworden und löst sich von mir ab, und mein Gebein ist brennend vor Glut.

31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Und so ist meine Laute zur Trauerklage geworden, und meine Schalmei zur Stimme der Weinenden.