Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Potom otvori usta svoja Jov i stade kleti dan svoj.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
I progovoriv Jov reèe:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Ne bilo dana u koji se rodih, i noæi u kojoj rekoše: rodi se djetiæ!
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Bio taj dan tama, ne gledao ga Bog ozgo, i ne osvjetljavala ga svjetlost!
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Mrak ga zaprznio i sjen smrtni, oblak ga obastirao, bio strašan kao najgori dani!
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Noæ onu osvojila tama, ne radovala se meðu danima godišnjim, ne brojila se u mjesece!
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Gle, noæ ona bila pusta, pjevanja ne bilo u njoj!
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Kleli je koji kunu dane, koji su gotovi probuditi krokodila!
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Potamnjele zvijezde u sumraèje njezino, èekala vidjelo i ne doèekala ga, i ne vidjela zori trepavica;
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
Što mi nije zatvorila vrata od utrobe i nije sakrila muku od mojih oèiju.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Zašto ne umrijeh u utrobi? ne izdahnuh izlazeæi iz utrobe?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Zašto me prihvatiše koljena? zašto sise, da sem?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Jer bih sada ležao i poèivao; spavao bih, i bio bih miran,
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
S carevima i savjetnicima zemaljskim, koji zidaše sebi pustoline,
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
Ili s knezovima, koji imaše zlata, i kuæe svoje puniše srebra.
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
Ili zašto ne bih kao nedonošèe sakriveno, kao dijete koje ne ugleda vidjela?
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Ondje bezbožnici prestaju dosaðivati, i ondje poèivaju iznemogli,
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
I sužnji se odmaraju i ne èuju glasa nastojnikova.
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Mali i veliki ondje je, i rob slobodan od svoga gospodara.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Zašto se daje vidjelo nevoljniku i život onima koji su tužna srca,
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
Koji èekaju smrt a nje nema, i traže je veæma nego zakopano blago,
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
Koji igraju od radosti i vesele se kad naðu grob?
23 Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
Èovjeku, kojemu je put sakriven i kojega je Bog zatvorio otsvuda?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Jer prije jela mojega dolazi uzdah moj, i kao voda razljeva se jauk moj.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Jer èega se bojah doðe na mene, i èega se strašah zadesi me.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Ne poèivah niti imah mira niti se odmarah, i opet doðe strahota.
