Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Då let Job upp munnen og banna fødedagen sin.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Job tok til ords og sagde:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
«Burt med den dag då eg vart fødd, den natt som sa: «Ein svein er avla!»
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Må denne dag til myrker verta - burtgløymd av Gud i høge himmel - og inkje ljos på honom skina!
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Lat svarte myrkret honom eiga og skyer seg kring honom samla! Dagmyrkjingar skal honom skræma
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
og myrkret gløypa denne natt! Burt med den natt frå årsens dagar, ho kome ei i månads tal!
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Ja, aud og tom skal natti verta og ingen fagnad i ho klinga;
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Dagbannarar skal henne banna, dei som kann mana upp Livjatan,
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Og morgonstjernor skal’kje skina; fåfengt ho venta skal på ljoset - augbrunerne av morgonroden -
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
av di ho ei livsdøri stengde på mor mi, so eg slapp for kval.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Kvi døydd’ eg ei i moders liv? Ell’ slokna då eg rett var fødd?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Kvi fanst det kne som mot meg tok; og brjost eg kunde suga ved?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
So låg eg still og kvilde no, eg sov og hadde ro og fred
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
hjå kongar og hjå fyrstar, som til gravstad pyramider bygde,
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
hjå hovdingar som åtte gull og fyllte sine hus med sylv;
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
ell’ ufødd var eg ikkje til, lik born som aldri ljoset såg.
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Der rasar ei dei vonde meir; der kviler dei som trøytte er;
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
og fangarne er trygge der; dei høyrer ingen drivar meir.
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Der stor og liten like er, og trælen fri for herren sin.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Kvi gjev han ljos til den som lid, og liv til deim som gremmer seg,
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
som fåfengt stundar etter dauden, og søkjer han som løynde skatt,
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
som gled seg, ja, som jublar høgt, og fegnast når dei finn ei grav -
23 Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
til mannen som ei finn sin veg, som Gud set fast og stengjer inne?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Min sukk hev vorte daglegt brød, og klaga mi som vatnet strøymar.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Meg råkar det eg ottast fyre; det som eg ræddast, hender meg.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Snaudt fær eg fred, snaudt fær eg ro, snaudt lindring - so kjem uro att.»
