Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Pēc tam Ījabs atdarīja savu muti un nolādēja savu dienu. Un Ījabs iesāka un sacīja:
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Tā diena lai pazūd, kur esmu dzimis,
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Un tā nakts, kur sacīja: puisītis ieņemts.
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Šī diena lai paliek tumša, lai Dievs no augšienes pēc viņas nevaicā, un spožums pār viņu lai nespīd.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Tumsa un nāves ēna lai viņu aizņem, padebeši lai viņu apklāj un kas vien dienu aptumšo, lai viņu biedē.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Šo nakti lai tumsa apņem, ka tā starp gada dienām nepriecājās, lai viņa nenāk mēnešu skaitā.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Redzi, šī nakts lai paliek neauglīga, ka tanī nenotiek gavilēšana.
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Lai dienu lādētāji to nolād, tie, kas māk Levijatanu uzrīdīt.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Lai viņas rīta zvaigznes top aptumšotas, lai viņa gaida uz gaismu, bet nekā, un lai viņa neredz ausekļa spīdumu.
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
Tāpēc ka tā manām miesām durvis nav aizslēgusi, un bēdas nav noslēpusi priekš manām acīm.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Kāpēc es neesmu nomiris mātes miesās un bojā gājis, kad no miesām iznācu?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Kāpēc esmu likts klēpī un kāpēc pie krūtīm, ka man bija zīst?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Jo tad es gulētu un būtu klusu, tad es gulētu, un man būtu dusa,
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
Līdz ar ķēniņiem un runas kungiem virs zemes, kas sev kapu vietas uztaisījuši,
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
Vai ar lieliem kungiem, kam zelts bijis, kas savus namus ar sudrabu pildījuši;
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
Vai kā norakts nelaikā dzimis bērns es nebūtu nekas, tā kā bērniņi, kas nav redzējuši gaismas.
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Tur bezdievīgie stājās no trakošanas, un tur dus, kam spēks noguris;
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Tur cietumnieki visi līdzi ir mierā, tie nedzird dzinēja balsi;
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Tur ir mazs un liels, un kalps ir vaļā no sava kunga.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Kāpēc (Dievs) dod bēdīgam gaismu un dzīvību tiem, kam noskumusi sirds,
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
Kas pēc nāves ilgojās, bet tā nenāk, un rok pēc tās vairāk nekā pēc mantām,
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
Kas priecātos un gavilētu, kas līksmotos, kad kapu atrastu -
23 Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
Vīram, kam ceļš ir apslēpts, un ko Dievs visapkārt apspiedis?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Jo maizes vietā man ir nopūtas, un mana kaukšana izgāzās kā ūdens.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Jo briesmas, ko bijos, man uzgājušas, un no kā man bija bail, tas man uznācis.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Man nav miera, man nav dusas, es nedabūju atpūsties, un bēdas nāk uz bēdām.
