Jób 29
1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
Још настави Јов беседу своју и рече:
2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
О да бих био као пређашњих месеца, као оних дана кад ме Бог чуваше,
3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
Кад светљаше свећом својом над главом мојом, и при виделу Његовом хођах по мраку,
4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
Како бејах за младости своје, кад тајна Божија беше у шатору мом,
5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
Кад још беше Свемогући са мном, и деца моја око мене,
6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
Кад се траг мој обливаше маслом, и стена ми точаше уље потоцима,
7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
Кад излажах на врата кроз град, и на улици намештах себи столицу:
8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
Младићи видећи ме уклањаху се, а старци устајаху и стајаху,
9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
Кнезови престајаху говорити и метаху руку на уста своја,
10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
Управитељи устезаху глас свој и језик им пријањаше за грло.
11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
Јер које ме ухо чујаше, називаше ме блаженим; и које ме око виђаше, сведочаше ми
12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
Да избављам сиромаха који виче, и сироту и који нема никог да му помогне;
13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
Благослов оног који пропадаше долажаше на ме, и удовици срце распевах;
14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
У правду се облачих и она ми беше одело, као плашт и као венац беше ми суд мој.
15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
Око бејах слепом и нога хромом.
16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
Отац бејах убогима, и разбирах за распру за коју не знах.
17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
И разбијах кутњаке неправеднику, и из зуба му истрзах грабеж.
18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
Зато говорах: У свом ћу гнезду умрети, и биће ми дана као песка.
19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
Корен мој пружаше се крај воде, роса биваше по сву ноћ на мојим гранама.
20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
Слава моја подмлађиваше се у мене, и лук мој у руци мојој понављаше се.
21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
Слушаху ме и чекаху, и ћутаху на мој савет.
22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
После мојих речи нико не проговараше, тако их натапаше беседа моја.
23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
Јер ме чекаху као дажд, и уста своја отвараху као на позни дажд.
24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
Кад бих се насмејао на њих, не вероваху, и сјајност лица мог не разгоњаху.
25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
Кад бих отишао к њима, седах у зачеље, и бејах као цар у војсци, кад теши жалосне.
