Jób 29

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Još nastavi Jov besjedu svoju i reèe:

2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

O da bih bio kao preðašnjih mjeseca, kao onijeh dana kad me Bog èuvaše,

3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

Kad svijetljaše svijeæom svojom nad glavom mojom, i pri vidjelu njegovu hoðah po mraku,

4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Kako bijah za mladosti svoje, kad tajna Božija bijaše u šatoru mom,

5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

Kad još bijaše svemoguæi sa mnom, i djeca moja oko mene,

6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Kad se trag moj oblivaše maslom, i stijena mi toèaše ulje potocima,

7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Kad izlažah na vrata kroz grad, i na ulici namještah sebi stolicu:

8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Mladiæi videæi me uklanjahu se, a starci ustajahu i stajahu,

9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Knezovi prestajahu govoriti i metahu ruku na usta svoja,

10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

Upravitelji ustezahu glas svoj i jezik im prianjaše za grlo.

11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Jer koje me uho èujaše, nazivaše me blaženijem; i koje me oko viðaše, svjedoèaše mi

12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Da izbavljam siromaha koji vièe, i sirotu i koji nema nikoga da mu pomože;

13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

Blagoslov onoga koji propadaše dolažaše na me, i udovici srce raspijevah;

14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

U pravdu se oblaèih i ona mi bijaše odijelo, kao plašt i kao vijenac bijaše mi sud moj.

15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Oko bijah slijepcu i noga hromu.

16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

Otac bijah ubogima, i razbirah za raspru za koju ne znah.

17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

I razbijah kutnjake nepravedniku, i iz zuba mu istrzah grabež.

18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Zato govorah: u svojem æu gnijezdu umrijeti, i biæe mi dana kao pijeska.

19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Korijen moj pružaše se kraj vode, rosa bivaše po svu noæ na mojim granama.

20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Slava moja pomlaðivaše se u mene, i luk moj u ruci mojoj ponavljaše se.

21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Slušahu me i èekahu, i muèahu na moj svjet.

22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Poslije mojih rijeèi niko ne pogovaraše, tako ih natapaše besjeda moja.

23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Jer me èekahu kao dažd, i usta svoja otvorahu kao na pozni dažd.

24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Kad bih se nasmijao na njih, ne vjerovahu, i sjajnosti lica mojega ne razgonjahu.

25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Kad bih otišao k njima, sjedah u zaèelje, i bijah kao car u vojsci, kad tješi žalosne.