Jób 29

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

E proseguiu Job em proferir o seu dito, e disse:

2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

Ah! quem me dera ser como eu fui nos mezes passados! como nos dias em que Deus me guardava!

3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

Quando fazia resplandecer a sua candeia sobre a minha cabeça e quando eu pela sua luz caminhava pelas trevas:

4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Como era nos dias da minha mocidade, quando o segredo de Deus estava sobre a minha tenda:

5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

Quando o Todo-poderoso ainda estava comigo, e os meus meninos em redor de mim.

6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Quando lavava os meus passos na manteiga, e da rocha me corriam ribeiros de azeite:

7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Quando sahia a porta pela cidade, e na praça fazia preparar a minha cadeira:

8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Os moços me viam, e se escondiam, e até os edosos se levantavam e se punham em pé:

9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Os principes continham as suas palavras, e punham a mão sobre a sua bocca:

10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

A voz dos chefes se escondia: e a sua lingua se pegava ao seu paladar:

11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Ouvindo-me algum ouvido, me tinha por bemaventurado: vendo-me algum olho, dava testemunho de mim;

12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Porque eu livrava o miseravel, que clamava: como tambem o orfão que não tinha quem o soccoresse.

13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

A benção do que ia perecendo vinha sobre mim, e eu fazia que jubilasse o coração da viuva.

14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Vestia-me da justiça: e ella me servia de vestido: como manto e diadema era o meu juizo.

15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Eu fui o olho do cego, como tambem os pés do coxo:

16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

Aos necessitados era pae, e as causas de que eu não tinha conhecimento inquiria com diligencia;

17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

E quebrava os queixaes do perverso, e dos seus dentes tirava a preza.

18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

E dizia: No meu ninho expirarei, e multiplicarei os meus dias como a areia.

19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

A minha raiz se estendia junto ás aguas, e o orvalho fazia assento sobre os meus ramos;

20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

A minha honra se renovava em mim, e o meu arco se reforçava na minha mão.

21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Ouvindo-me esperavam, e em silencio attendiam ao meu conselho.

22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Acabada a minha palavra, não replicavam, e minhas razões distillavam sobre elles;

23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Porque me esperavam, como a chuva; e abriam a sua bocca, como a chuva tardia

24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Se me ria para elles, não o criam, e não faziam abater a luz do meu rosto;

25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Eu escolhia o seu caminho, assentava-me como chefe, e habitava como rei entre as tropas: como aquelle que consola os que pranteiam.