Jób 29

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Då heldt Job fram med talen sin og sagde:

2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

«Å, var eg som i fordums måna’r, som den gong Gud mi verja var,

3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

då yver meg hans lampa skein, som lyste meg i myrkret fram,

4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

slik som eg var i mogne manndom, då Gud var ven i huset mitt,

5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

då Allvald endå med meg var, og mine born eg kring meg såg,

6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

då eg i fløyte foten tvådde, og olje rann av fjellet nær meg,

7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

då eg til porten steig i byen, og sessen min på torget tok!

8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Ungdomen såg meg, løynde seg; dei gamle reiste seg og stod;

9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

hovdingar stogga midt i talen og lagde handi på sin munn;

10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

og røysti tagna hjå dei gjæve, og tunga seg til gomen kleimde;

11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

dei som meg høyrde, sælka meg, og dei som såg meg, vitna for meg.

12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Eg berga arming når han ropa, og farlaus som var utan hjelp;

13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

velsigning fekk eg frå forkomne, og enkjor fekk eg til å jubla.

14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Rettferd var min, eg hennar bunad; rett var mi kappa og mi kruna.

15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Eg for den blinde auga var, og føter var eg for den halte.

16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

Ein far eg var for fatigfolk; eg for ukjende saki granska.

17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

På brotsmann tennerne eg knekte, reiv fengdi utor gapet hans.

18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Eg sagde: «I reiret skal eg døy, med dagar talrike som sand.

19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Til roti mi skal vatnet trengja, dogg bu ved natt på greini mi;

20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

mi æra held seg frisk hjå meg, bogen vert ny handi mi.»

21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Dei høyrde ventande på meg, og lydde stilt på rådi mi.

22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Og ikkje la dei mot mitt ord, min tale draup ned yver deim.

23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

På meg dei bia som på regn, ja, som vårregn opna munnen.

24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Eg smilte til mismodige, mitt andlit fekk dei ikkje myrkt.

25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Når eg deim vitja, sat eg fremst, sat som ein konge i sin herflokk, lik ein som trøystar syrgjande.