< Jób 29 >

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
Un Ījabs teica vēl tālāk savus teikumus un sacīja:
2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
Ak kaut es vēl būtu tāds kā pirmajos mēnešos, kā tai laikā, kad Dievs mani pasargāja;
3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
Kad Viņa spīdeklis spīdēja pār manu galvu, un es Viņa gaismā staigāju pa tumsību;
4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
Kā es biju savas jaunības laikā, kad Dievs mājoja pār manu dzīvokli,
5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
Kad tas Visuvarenais vēl bija ar mani, un mani bērni man apkārt;
6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
Kad savus soļus mazgāju krējumā, un akmens kalni man izlēja eļļas upes.
7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
Kad es pa vārtiem izgāju pilsētā, kad savu krēslu noliku uz tirgus(laukuma);
8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
Tad jaunekļi mani redzot stājās pie malas, un sirmgalvji pacēlās un palika stāvot.
9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
Virsnieki mitējās runāt un lika roku uz savu muti,
10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
Lielkungu balss apklusa, un viņu mēle pielipa pie zoda.
11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
Jo kura auss mani dzirdēja, tā mani teica laimīgu, un kura acs mani redzēja, tā deva man liecību.
12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
Jo es izglābu nabagu, kas brēca, un bāriņu, kam nebija palīga.
13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
Svētība no tā, kas ietu bojā, nāca pār mani, un atraitņu sirdi es iepriecināju.
14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
Es apģērbos ar taisnību, un tā mani aptērpa, mana krietnība man bija kā mētelis un kā ķēniņa cepure.
15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
Es biju aklam acs un biju tizlam kāja.
16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
Nabagiem es biju par tēvu, un nezināma sūdzību es izvaicāju.
17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
Es salauzīju netaisnā dzerokšļus un izrāvu laupījumu no viņa zobiem.
18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
Un es sacīju: es nomiršu savā ligzdā un manu dienu būs daudz kā smiltis.
19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
Mana sakne izpletīsies pie ūdens, un rasa paliks pa nakti uz manām lapām.
20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
Mana godība būs vienmēr jauna pie manis, un manam stopam labi izdosies manā rokā. -
21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
Uz mani klausījās un gaidīja un klusu saņēma manu padomu.
22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
Pēc maniem vārdiem neviens vairs nerunāja, un mana valoda uz tiem pilēja.
23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
Pēc manis ilgojās kā pēc lietus, un atpleta savu muti kā uz vasaras lietu.
24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
Es tiem uzsmaidīju, kad tiem nebija drošības, un mana vaiga gaišumu tie neskumdināja.
25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
Es tiem biju ceļa rādītājs un sēdēju goda vietā un mājoju kā ķēniņš starp saviem pulkiem, kā noskumušu iepriecinātājs.

< Jób 29 >