Jób 29
1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
Job continua son discours sentencieux, et dit:
2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
Oh! que ne suis-je comme aux mois d'autrefois, comme au jour où Dieu me gardait,
3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
Quand son flambeau luisait sur ma tête, quand je marchais à sa lumière dans les ténèbres;
4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
Comme aux jours de mon automne, quand l'amitié de Dieu veillait sur ma tente;
5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
Quand le Tout-Puissant était encore avec moi, et que mes jeunes gens m'entouraient;
6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
Quand je lavais mes pieds dans le lait, et que le rocher se fondait près de moi en torrent d'huile!
7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
Quand je sortais pour me rendre à la porte de la ville, et que je me faisais préparer un siège dans la place publique,
8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
Les jeunes gens, me voyant, se retiraient; les vieillards se levaient et se tenaient debout.
9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
Des princes s'arrêtaient de parler, et mettaient la main sur leur bouche.
10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
La voix des chefs s'éteignait, et leur langue s'attachait à leur palais.
11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
Car l'oreille qui m'entendait me proclamait heureux, et l'œil qui me voyait me rendait témoignage.
12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
Car je délivrais l'affligé qui criait, et l'orphelin qui n'avait personne pour le secourir.
13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
La bénédiction de celui qui s'en allait périr venait sur moi, et je faisais chanter de joie le cœur de la veuve.
14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
Je me revêtais de la justice, et elle se revêtait de moi. Mon équité était mon manteau et ma tiare.
15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
J'étais les yeux de l'aveugle, et les pieds du boiteux.
16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
J'étais le père des pauvres, et j'étudiais à fond la cause de l'inconnu.
17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
Je brisais les mâchoires de l'injuste, et j'arrachais la proie d'entre ses dents.
18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
Et je disais: Je mourrai avec mon nid, et je multiplierai mes jours comme le phénix.
19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
Ma racine sera exposée à l'eau, et la rosée passera la nuit dans mes branches.
20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
Ma gloire se renouvellera en moi, et mon arc se renforcera dans ma main.
21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
On m'écoutait, on attendait et on se taisait, jusqu'à ce que j'eusse donné mon avis.
22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
Après que j'avais parlé, on ne répliquait pas, et ma parole découlait goutte à goutte sur eux.
23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
Ils m'attendaient comme la pluie, et ils ouvraient leur bouche comme pour une ondée tardive.
24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
Je souriais quand ils étaient désespérés; et ils n'altéraient pas la sérénité de mon visage.
25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
J'aimais à aller avec eux, et je m'asseyais à leur tête; je siégeais comme un roi au milieu de ses gardes, comme un consolateur au milieu des affligés.
