Jób 29

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Et Job reprit son discours sentencieux et dit:

2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

Oh! que ne suis-je comme aux mois d’autrefois, comme aux jours où Dieu me gardait;

3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

Quand sa clarté luisait sur ma tête, et que dans les ténèbres je marchais à sa lumière;

4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Comme j’étais aux jours de mon automne, quand le conseil secret de Dieu présidait sur ma tente;

5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

Quand le Tout-puissant était encore avec moi, [et] que mes jeunes gens m’entouraient;

6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Quand je lavais mes pas dans le caillé, et que le rocher versait auprès de moi des ruisseaux d’huile! –

7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Quand je sortais [pour aller] à la porte par la ville, quand je préparais mon siège sur la place:

8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Les jeunes gens me voyaient et se cachaient, et les vieillards se levaient [et] se tenaient debout;

9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Les princes s’abstenaient de parler et mettaient la main sur leur bouche,

10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

La voix des nobles s’éteignait, et leur langue se collait à leur palais.

11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Quand l’oreille m’entendait, elle m’appelait bienheureux; quand l’œil me voyait, il me rendait témoignage;

12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Car je délivrais le malheureux qui implorait du secours, et l’orphelin qui était sans aide.

13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

La bénédiction de celui qui périssait venait sur moi, et je faisais chanter de joie le cœur de la veuve.

14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Je me vêtais de la justice, et elle me revêtait; ma droiture m’était comme un manteau et un turban.

15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

J’étais, moi, les yeux de l’aveugle et les pieds du boiteux;

16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

J’étais un père pour les pauvres, et j’examinais la cause de celui qui m’était inconnu;

17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

Et je brisais la mâchoire de l’inique, et d’entre ses dents j’arrachais la proie.

18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Et je disais: J’expirerai dans mon nid, et mes jours seront nombreux comme le sable;

19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Ma racine sera ouverte aux eaux, et la rosée séjournera sur ma branche;

20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Ma gloire [restera] toujours nouvelle avec moi, et mon arc rajeunira dans ma main.

21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

On m’écoutait et on attendait, et on se taisait pour [avoir] mon conseil;

22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Après que j’avais parlé on ne répliquait pas, et mon discours distillait sur eux;

23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Et on m’attendait comme la pluie, et on ouvrait la bouche [comme] pour la pluie de la dernière saison.

24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Si je leur souriais, ils ne le croyaient pas, et ils ne troublaient pas la sérénité de ma face.

25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Je choisissais pour eux le chemin et je m’asseyais à leur tête, et je demeurais comme un roi au milieu d’une troupe, comme quelqu’un qui console les affligés.