Jób 20
1 Odpovídaje pak Zofar Naamatský, řekl:
Då tok Sofar frå Na’ama til ords og sagde:
2 Z příčiny té myšlení má k odpovídání tobě nutí mne, a to abych rychle učinil,
«Difor gjev mine tankar svar, og difor stormar det i meg.
3 Že kárání k zahanbení svému slyším, pročež duch můj osvícený nutí mne, aťbych odpovídal.
Ei skamleg skrapa fær eg høyra, men kloke svar mi ånd gjev meg.
4 Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil Bůh člověka na zemi,
Veit du’kje at frå ævords tid, frå mannen fyrst på jord vart sett,
5 Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce jen na chvílku?
ugudlege hev stokkut jubel, vanheilage stuttvarug gleda?
6 Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla,
Når modet hans til himmels stig, når hovudet mot sky han lyfter,
7 Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl?
han evig gjeng til grunns som skarnet; «Kvar er han?» spør dei, honom såg.
8 Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční.
Lik draumen glid han burt og kverv, vert jaga som ei nattesyn.
9 Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho.
Han burte er for alle augo, hans stad veit ikkje til han meir.
10 Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou.
Hans born lyt hjelpa fatigfolk; hans hender gjev hans gods attende.
11 Kosti jeho naplněny jsou hříchy mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou.
Hans bein var full’ av ungdomskraft; men den i moldi ligg med honom.
12 A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým;
Er i hans munn det vonde søtt, vil han det under tunga gøyma,
13 Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých:
sparer han det og slepper ikkje, held han det under gomen fast,
14 Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho.
so vert i kroppen maten hans til orme-eiter i hans buk.
15 Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene.
Det gods han gløypte, spyr han ut; Gud driv det ut or magen hans.
16 Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí.
Han orme-eiter i seg saug, og ødle-tunga honom drep.
17 Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla.
Han fær visst ikkje skoda bekkjer, ei heller flaum av mjølk og honning.
18 Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel.
Han rikdom vinn, men nyt han ikkje; han samlar gods, men vert’kje glad.
19 Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho.
Han krasa småfolk, let deim liggja, han rana hus som han ei byggjer.
20 Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati.
Han kjende ikkje ro inni seg, men med sin skatt han slepp’kje undan.
21 Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval.
Hans hækna sparer ingen ting; og difor kverv hans lukka burt.
22 Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj.
I all si ovnøgd lid han naud; kvar armings-hand kjem yver honom.
23 By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj Bůh prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude i na pokrm jeho.
Og til å fylla buken hans han sender vreiden yver honom, let maten sin på honom regna.
24 Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé.
Og um han frå jarnvåpen flyr, han såra vert frå koparbogen;
25 Střela vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; a když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy.
ut gjenom ryggen pili kjem, den blanke odd ut or hans gall, og dauderædslor fell på honom.
26 Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho.
Alt myrker gøymt er åt hans skattar, ja, ukveikt eld et honom upp, og øyder all hans eigedom.
27 Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu.
Himmelen ter hans brotsverk fram, og jordi reiser seg imot han.
28 Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho.
Hans heime-forråd fer sin veg, renn burt på vreidedagen hans.
29 Tenť jest podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.
Slikt etlar Gud til gudlaus mann; det lovar Gud til arv åt honom.»
