Jób 19
1 Tedy odpověděv Job, řekl:
Då svara Job og sagde:
2 Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými?
«Kor lenge vil mi sjel de harma og krasa meg med dykkar ord?
3 Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně.
Ti gonger hev de no meg spotta; de skjemmest ei å krenkja meg.
4 Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj.
Hev eg i røyndi mistak gjort, dei mistak er mi eigi sak.
5 Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou:
Vil de dykk briska imot meg, som um eg lid mi skam med rette?
6 Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.
Hugs på at Gud hev bøygt meg ned og spana kringum meg sitt garn.
7 Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení.
Eg ropar: «Vald!» - men eg fær’kje svar; eg ropar: «Hjelp!» men fær’kje rett.
8 Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.
Han stengjer vegen for min fot, og myrker legg han på min stig.
9 Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé.
Min heidersklædnad drog han av; han frå mitt hovud kransen tok.
10 Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou.
Mi vern han braut, so eg gjekk under, mi von sleit han lik treet upp.
11 Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své.
Hans vreide logar meg imot, og for ein fiend’ held han meg.
12 Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.
Hans skarar stemner fram mot meg; dei brøyter seg ein veg mot meg og lægrar seg kring tjeldet mitt.
13 Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.
Han dreiv ifrå meg mine frendar, og kjenningar vart framande.
14 Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.
Skyldfolki held seg burte frå meg, husvenerne hev gløymt meg burt.
15 Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.
For hjon og tenar er eg framand; dei held meg for ein ukjend mann.
16 Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím.
Ei svarar drengen på mitt rop. Eg må med munnen tigga honom;
17 Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého.
min ande byd imot for kona, eg tevjar ilt for mine sambrør.
18 Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi.
Jamvel smågutar spottar meg, når eg stend upp, dei talar mot meg.
19 V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.
Dei styggjest for meg mine vener, og dei eg elska, snur seg mot meg.
20 K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala.
Min kropp er berre skin og bein, snaudt hev eg endå tannkjøt att.
21 Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla.
Hav medynk, medynk, mine vener! Gud hev meg råka med si hand.
22 Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?
Kvifor skal de som Gud meg jaga, og vert ei mette av mitt kjøt?
23 Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly,
Å, gjev at mine ord vart skrivne, og i ei bok vart rita inn,
24 Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly.
ja, vart med jarnmeitel og bly for ævleg tid i berget hogne!
25 Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.
Eg veit at min utløysar liver, til sist han yver moldi kjem.
26 A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.
Og når mi hud er øydelagd, ut frå mitt kjøt då ser eg Gud,
27 Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.
eg honom ser som venen min, mitt auga ser det, ingen framand! Å, nyro lengtar i mitt liv!
28 Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá.
De segjer: «Me vil jaga honom!» - som um orsaki låg hjå meg!
29 Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.
Men de lyt agta dykk for sverdet; for vreide vert ved sverdet straffa. Og de skal vita: domen kjem.»
