Jób 14
1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
O homem nascido da mulher é curto de dias e farto de inquietação.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Sai como a flor, e se corta; foge também como a sombra, e não permanece.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
E sobre este tal abres os teus olhos, e a mim me fazes entrar no juízo contigo.
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Quem do imundo tirará o puro? ninguém.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Visto que os seus dias estão determinados, contigo está o número dos seus dias; e tu lhe puseste limites, e não passará além deles.
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Desvia-te dele, para que tenha repouso, até que, como o jornaleiro, tenha contentamento no seu dia.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Porque há esperança para a árvore que, se for cortada, ainda se renovará, e não cessarão os seus renovos
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Se se envelhecer na terra a sua raiz, e morrer o seu tronco no pó,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
Ao cheiro das águas brotará, e dará ramos para a planta.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Porém, morrendo o homem, está abatido: e dando o homem o espírito, então onde está?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Como as águas se retiram do mar, e o rio se esgota, e fica seco,
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
Assim o homem se deita, e não se levanta: até que não haja mais céus não acordarão nem se erguerão de seu sono.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
Oxalá me escondesses na sepultura, e me ocultasses até que a tua ira se desviasse: e me pusesses um limite, e te lembrasses de mim! (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Morrendo o homem, porventura tornará a viver? todos os dias de meu combate esperaria, até que viesse a minha mudança?
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Chama-me, e eu te responderei, e afeiçoa-te à obra de tuas mãos.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Pois agora contas os meus passos: porventura não vigias sobre o meu pecado?
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
A minha transgressão está selada num saco, e amontoas as minhas iniquidades.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
E, na verdade, caindo a montanha, desfaz-se: e a rocha se remove do seu lugar.
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
As águas gastam as pedras, as cheias afogam o pó da terra: e tu fazes perecer a esperança do homem.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Tu para sempre prevaleces contra ele, e ele passa; tu, mudando o seu rosto, o despedes.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Os seus filhos estão em honra, sem que ele o saiba: ou ficam minguados sem que ele o perceba:
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Mas a sua carne nele tem dores: e a sua alma nele lamenta.
