Jób 14

1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Sjå - menneskjet, av kvinna født, det liver stutt, av uro mett.

2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Som blom det sprett og visnar burt, ja, lik ein skugge burt det fer.

3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Men du med honom auga held, og meg du dreg for domen din.

4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Skal tru det av ein urein kjem ein som er rein? Nei, ikkje ein!

5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Når dagetalet hans er sett, hans månads-tal sett fast hjå deg, når du for han ei grensa drog som ei han yverskrida kann,

6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

so snu deg frå, lat han få fred og ha sin dag som leigekaren!

7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

For treet er det endå von; um det vert det hogge, sprett det att, på renningar det vantar ikkje.

8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

Når røterne i jordi eldest, og stomnen døyr i turre mold,

9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

ved dåm av vatnet skyt det knupp, fær som ein stikling grøne greiner.

10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Men døyr ein mann, då ligg han der; han andast, og kvar er han då?

11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Som vatnet renn ut or ein sjø, som elvi minkar, turkast ut,

12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

so ligg ein mann, ris ikkje upp; til himmeln kverv, dei vaknar ikkje; ein kann’kje vekkja deim or svevnen.

13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

Å, gjev du gøymde meg i helheim, løynde meg, til din vreide gav seg, gav meg ein frest, og so meg hugsa! (Sheol h7585)

14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Tru mannen døyr og livnar att? I all min strid eg skulde vona og venta til avløysing kom.

15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Eg skulde svara, når du ropa og lengta mot dine eige verk.

16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Men no du tel kvart stig eg tek og agtar vel på syndi mi;

17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

mi synd er læst i pungen inn, og på mi skuld du gøymer vel!

18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Som fjellet fell og smuldrast burt, og berget frå sin stad vert flutt,

19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

Som vatnet holar steinen ut, og flaumen skolar moldi burt, so tek du ifrå mannen voni

20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

og tyngjer honom ned for alltid. Han fer av stad; med åsyn rengd du sender honom burt frå deg.

21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Han veit’kje um hans born vert heidra; han merkar ikkje um dei armast;

22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Hans eigen kropp hans liding valdar, og sjæli græt for eigi sorg.»