Jób 14
1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Et menneske, født av en kvinne, lever en kort tid og mettes med uro.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Som en blomst skyter han op og visner, han farer bort som skyggen og holder ikke stand.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Endog over en sådan holder du dine øine åpne, og mig fører du frem for din domstol!
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Kunde det bare komme en ren av en uren! Ikke én!
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Når hans dager er fastsatt, hans måneders tall bestemt hos dig, når du har satt ham en grense som han ikke kan overskride,
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
så vend ditt øie bort fra ham, så han kan ha ro så vidt at han kan glede sig som en dagarbeider ved sin dag!
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
For treet er det håp; om det hugges, så spirer det igjen, og på nye skudd mangler det ikke;
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
om dets rot eldes i jorden, og dets stubb dør ut i mulden,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
så setter det allikevel knopper ved eimen av vannet og skyter grener som et nyplantet tre.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Men når en mann dør, så ligger han der, når et menneske opgir ånden, hvor er han da?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Som vannet minker bort i en sjø, og som en elv efterhånden blir grunnere og tørker ut,
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
så legger et menneske sig ned og reiser sig ikke igjen; så lenge himmelen er til, våkner de ikke - de vekkes ikke op av sin søvn.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
Å om du vilde gjemme mig i dødsriket og skjule mig der til din vrede var over - om du vilde sette mig et tidsmål og så komme mig i hu! (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Når en mann dør, lever han da op igjen? Alle min krigstjenestes dager skulde jeg da vente, til min avløsning kom;
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
du skulde da rope, og jeg skulde svare dig; efter dine henders verk skulde du lenges.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Men nu teller du mine skritt og akter stadig på min synd.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Forseglet i en pung ligger min brøde, og du syr til over min misgjerning.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Men som et fjell faller og smuldres bort, og en klippe flyttes fra sitt sted,
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
som vannet huler ut stener og flommen skyller bort mulden, således gjør du menneskets håp til intet;
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
du overvelder ham for alltid, og han farer bort; du forvender hans åsyn og lar ham fare.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Kommer hans barn til ære, da vet han det ikke, og blir de ringeaktet, da blir han det ikke var.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Bare over ham selv kjenner hans legeme smerte, og bare over ham selv sørger hans sjel.
