Jób 14
1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Homo natus de muliere, brevi vivens tempore, repletur multis miseriis.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Qui quasi flos egreditur et conteritur, et fugit velut umbra, et numquam in eodem statu permanet.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Et dignum ducis super huiuscemodi aperire oculos tuos, et adducere eum tecum in iudicium?
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Quis potest facere mundum de immundo conceptum semine? nonne tu qui solus es?
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Breves dies hominis sunt: numerus mensium eius apud te est: constituisti terminos eius, qui præteriri non poterunt.
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Recede paululum ab eo, ut quiescat, donec optata veniat, sicut mercenarii, dies eius.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Lignum habet spem: si præcisum fuerit, rursum virescit, et rami eius pullulant.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Si senuerit in terra radix eius, et in pulvere emortuus fuerit truncus illius,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
Ad odorem aquæ germinabit, et faciet comam quasi cum primum plantatum est:
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Homo vero cum mortuus fuerit, et nudatus atque consumptus, ubi quæso est?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Quomodo si recedant aquæ de mari, et fluvius vacuefactus arescat:
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
Sic homo cum dormierit, non resurget, donec atteratur cælum, non evigilabit, nec consurget de somno suo.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
Quis mihi hoc tribuat, ut in inferno protegas me, et abscondas me, donec pertranseat furor tuus, et constituas mihi tempus, in quo recorderis mei? (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Putasne mortuus homo rursum vivat? cunctis diebus, quibus nunc milito, expecto donec veniat immutatio mea.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Vocabis me, et ego respondebo tibi: operi manuum tuarum porriges dexteram.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Tu quidem gressus meos dinumerasti, sed parce peccatis meis.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Signasti quasi in sacculo delicta mea, sed curasti iniquitatem meam.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Mons cadens defluit, et saxum transfertur de loco suo.
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
Lapides excavant aquæ, et alluvione paulatim terra consumitur: et hominem ergo similiter perdes.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Roborasti eum paululum ut in perpetuum transiret: immutabis faciem eius, et emittes eum.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Sive nobiles fuerint filii eius, sive ignobiles, non intelliget.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Attamen caro eius dum vivet dolebit, et anima illius super semetipso lugebit.
