Jób 14

1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Der Mensch, vom Weibe geboren, lebt kurze Zeit und ist voll Unruhe,

2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

geht auf wie eine Blume und fällt ab, flieht wie ein Schatten und bleibt nicht.

3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Und du tust deine Augen über einen solchen auf, daß du mich vor dir ins Gericht ziehest.

4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Kann wohl ein Reiner kommen von den Unreinen? Auch nicht einer.

5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Er hat seine bestimmte Zeit, die Zahl seiner Monden steht bei dir; du hast ein Ziel gesetzt, das wird er nicht überschreiten.

6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

So tu dich von ihm, daß er Ruhe habe, bis daß seine Zeit komme, deren er wie ein Tagelöhner wartet.

7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

Ein Baum hat Hoffnung, wenn er schon abgehauen ist, daß er sich wieder erneue, und seine Schößlinge hören nicht auf.

8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

Ob seine Wurzel in der Erde veraltet und sein Stamm im Staub erstirbt,

9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

so grünt er doch wieder vom Geruch des Wassers und wächst daher, als wäre er erst gepflanzt.

10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Aber der Mensch stirbt und ist dahin; er verscheidet, und wo ist er?

11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Wie ein Wasser ausläuft aus dem See, und wie ein Strom versiegt und vertrocknet,

12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

so ist ein Mensch, wenn er sich legt, und wird nicht aufstehen und wird nicht aufwachen, solange der Himmel bleibt, noch von seinem Schlaf erweckt werden.

13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

Ach daß du mich in der Hölle verdecktest und verbärgest, bis dein Zorn sich lege, und setztest mir ein Ziel, daß du an mich dächtest. (Sheol h7585)

14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Wird ein toter Mensch wieder leben? Alle Tage meines Streites wollte ich harren, bis daß meine Veränderung komme!

15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Du würdest rufen und ich dir antworten; es würde dich verlangen nach dem Werk deiner Hände.

16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Jetzt aber zählst du meine Gänge. Hast du nicht acht auf meine Sünden?

17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

Du hast meine Übertretungen in ein Bündlein versiegelt und meine Missetat zusammengefaßt.

18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Zerfällt doch ein Berg und vergeht, und ein Fels wird von seinem Ort versetzt;

19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

Wasser wäscht Steine weg, und seine Fluten flößen die Erde weg: aber des Menschen Hoffnung ist verloren;

20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

denn du stößest ihn gar um, daß er dahinfährt, veränderst sein Wesen und lässest ihn fahren.

21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Sind seine Kinder in Ehren, das weiß er nicht; oder ob sie gering sind, des wird er nicht gewahr.

22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Nur sein eigen Fleisch macht ihm Schmerzen, und seine Seele ist ihm voll Leides.