Jób 14
1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
L’homme né de femme est de peu de jours et rassasié de trouble;
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Il sort comme une fleur, et il est fauché; il s’enfuit comme une ombre, et il ne dure pas.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Pourtant, sur lui tu ouvres tes yeux, et tu me fais venir en jugement avec toi!
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Qui est-ce qui tirera de l’impur un [homme] pur? Pas un!
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Si ses jours sont déterminés, si le nombre de ses mois est par-devers toi, si tu lui as posé ses limites, qu’il ne doit pas dépasser,
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Détourne de lui ton regard, et il aura du repos, jusqu’à ce que, comme un mercenaire, il achève sa journée;
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Car il y a de l’espoir pour un arbre: s’il est coupé, il repoussera encore, et ses rejetons ne cesseront pas.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Si sa racine vieillit dans la terre, et si son tronc meurt dans la poussière,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
À l’odeur de l’eau il poussera, et il fera des branches comme un jeune plant;
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Mais l’homme meurt et gît là; l’homme expire, et où est-il?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Les eaux s’en vont du lac; et la rivière tarit et sèche:
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
Ainsi l’homme se couche et ne se relève pas: jusqu’à ce qu’il n’y ait plus de cieux, ils ne s’éveillent pas, et ils ne se réveillent pas de leur sommeil.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
Oh! si tu voulais me cacher dans le shéol, me tenir caché jusqu’à ce que ta colère se détourne, me fixer un temps arrêté, et puis te souvenir de moi, – (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
(Si un homme meurt, revivra-t-il?) tous les jours de ma détresse, j’attendrais jusqu’à ce que mon état vienne à changer:
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Tu appellerais, et moi je te répondrais; ton désir serait tourné vers l’œuvre de tes mains;
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Car maintenant tu comptes mes pas: ne veilles-tu pas sur mon péché?
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Ma transgression est scellée dans un sac, et [dans tes pensées] tu ajoutes à mon iniquité.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Mais une montagne qui s’éboule est réduite en poussière, et le rocher est transporté de son lieu;
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
Les eaux usent les pierres, leur débordement emporte la poussière de la terre: ainsi tu fais périr l’espoir de l’homme.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Tu le domines pour toujours, et il s’en va; tu changes sa face, et tu le renvoies.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Ses fils sont honorés, et il ne le sait pas; ils sont abaissés, et il ne s’en aperçoit pas.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Sa chair ne souffre que pour lui-même, et son âme ne mène deuil que sur lui-même.
