Jób 14
1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
“Man, who is born of a woman, is of few days, and full of trouble.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
He grows up like a flower, and is cut down. He also flees like a shadow, and doesn’t continue.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Do you open your eyes on such a one, and bring me into judgment with you?
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Who can bring a clean thing out of an unclean? Not one.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Seeing his days are determined, the number of his months is with you, and you have appointed his bounds that he can’t pass.
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Look away from him, that he may rest, until he accomplishes, as a hireling, his day.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
“For there is hope for a tree if it is cut down, that it will sprout again, that the tender branch of it will not cease.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Though its root grows old in the earth, and its stock dies in the ground,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
yet through the scent of water it will bud, and sprout boughs like a plant.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
But man dies, and is laid low. Yes, man gives up the spirit, and where is he?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
As the waters fail from the sea, and the river wastes and dries up,
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
so man lies down and doesn’t rise. Until the heavens are no more, they will not awake, nor be roused out of their sleep.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
“Oh that you would hide me in Sheol, that you would keep me secret until your wrath is past, that you would appoint me a set time and remember me! (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
If a man dies, will he live again? I would wait all the days of my warfare, until my release should come.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
You would call, and I would answer you. You would have a desire for the work of your hands.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
But now you count my steps. Don’t you watch over my sin?
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
My disobedience is sealed up in a bag. You fasten up my iniquity.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
“But the mountain falling comes to nothing. The rock is removed out of its place.
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
The waters wear the stones. The torrents of it wash away the dust of the earth. So you destroy the hope of man.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
You forever prevail against him, and he departs. You change his face, and send him away.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
His sons come to honor, and he doesn’t know it. They are brought low, but he doesn’t perceive it of them.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
But his flesh on him has pain, and his soul within him mourns.”
