Jób 14
1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Man that is born of a woman is of few days, and full of trouble.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
He cometh forth like a flower, and is cut down: he fleeth also as a shadow, and continueth not.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
And dost thou open thine eyes upon such an one, and bringest me into judgment with thee?
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Who can bring a clean thing out of an unclean? not one.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Seeing his days are determined, the number of his months is with thee, and thou hast appointed his bounds that he cannot pass;
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Look away from him, that he may rest, till he shall accomplish, as an hireling, his day.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
For there is hope of a tree, if it be cut down, that it will sprout again, and that the tender branch thereof will not cease.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Though the root thereof wax old in the earth, and the stock thereof die in the ground;
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
Yet through the scent of water it will bud, and put forth boughs like a plant.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
But man dieth, and wasteth away: yea, man giveth up the ghost, and where is he?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
[As] the waters fail from the sea, and the river decayeth and drieth up;
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
So man lieth down and riseth not: till the heavens be no more, they shall not awake, nor be roused out of their sleep.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
Oh that thou wouldest hide me in Sheol, that thou wouldest keep me secret, until thy wrath be past, that thou wouldest appoint me a set time, and remember me! (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
If a man die, shall he live [again]? all the days of my warfare would I wait, till my release should come.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Thou shouldest call, and I would answer thee: thou wouldest have a desire to the work of thine hands.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
But now thou numberest my steps: dost thou not watch over my sin?
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
My transgression is sealed up in a bag, and thou fastenest up mine iniquity.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
And surely the mountain falling cometh to nought, and the rock is removed out of its place;
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
The waters wear the stones; the overflowings thereof wash away the dust of the earth: and thou destroyest the hope of man.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Thou prevailest for ever against him, and he passeth; thou changest his countenance, and sendest him away.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
His sons come to honour, and he knoweth it not; and they are brought low, but he perceiveth it not of them.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
But his flesh upon him hath pain, and his soul within him mourneth.
