Jób 14
1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Man, that is born of woman, Is of few days, and full of trouble.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
He cometh forth as a flower, and is cut down; He fleeth also as a shadow, and continueth not.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
And dost thou fix thine eyes upon such a one? And dost thou bring me into judgment with thee?
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Who can produce a clean thing from an unclean? Not one.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Seeing that his days are determined, And the number of his months, with thee, And that thou hast appointed him bounds which he cannot pass,
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
O turn thine eyes from him, and let him rest, That he may enjoy, as a hireling, his day!
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
For there is hope for a tree, If it be cut down, that it will sprout again, And that its tender branches will not fail;
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Though its root may have grown old in the earth, And though its trunk be dead upon the ground,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
Through the scent of water it will bud, And put forth boughs, like a young plant.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
But man dieth, and he is gone! Man expireth, and where is he?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
The waters fail from the lake; And the stream wasteth and drieth up;
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
So man lieth down, and riseth not; Till the heavens be no more, he shall not awake, Nor be roused from his sleep.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
O that thou wouldst hide me in the under-world! That thou wouldst conceal me till thy wrath be past! That thou wouldst appoint me a time, and then remember me! (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
If a man die, can he live again? All the days of my war-service would I wait, Till my change should come.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Thou wilt call, and I will answer thee; Thou wilt have compassion upon the work of thy hands!
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
But now thou numberest my steps; Thou watchest over my sins.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
My transgression is sealed up in a bag; Yea, thou addest unto my iniquity.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
As the mountain falling cometh to nought, And the rock is removed from its place;
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
As the waters wear away the stones, And the floods wash away the dust of the earth, So thou destroyest the hope of man.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Thou prevailest against him continually, and he perisheth; Thou changest his countenance, and sendest him away.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
His sons come to honor, but he knoweth it not; Or they are brought low, but he perceiveth it not.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
But his flesh shall have pain for itself alone; For itself alone shall his soul mourn.
