< Jób 14 >
1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Man, born of woman, is of few days, and full of trouble.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
He cometh forth like a flower, and is cut down; and he fleeth as a shadow, and continueth not.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Yet dost thou open thine eyes upon such a one, and bringest me into judgment with thee?
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Who can bring a clean [man] out of the unclean? Not one!
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
If his days are determined, if the number of his months is with thee, [and] thou hast appointed his bounds which he must not pass,
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Look away from him; and let him rest, till he accomplish, as a hireling, his day.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
For there is hope for a tree: if it be cut down, it will sprout again, and its tender branch will not cease;
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Though its root grow old in the earth, and its stock die in the ground,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
Yet through the scent of water it will bud, and put forth boughs like a young plant.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
But a man dieth, and is prostrate; yea, man expireth, and where is he?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
The waters recede from the lake, and the river wasteth and drieth up:
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
So man lieth down, and riseth not again; till the heavens be no more, they do not awake, nor are raised out of their sleep.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol )
Oh that thou wouldest hide me in Sheol, that thou wouldest keep me secret until thine anger be past, that thou wouldest appoint me a set time, and remember me, — (Sheol )
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
(If a man die, shall he live [again]?) all the days of my time of toil would I wait, till my change should come:
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Thou wouldest call, and I would answer thee; thou wouldest have a desire after the work of thy hands.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
For now thou numberest my steps: dost thou not watch over my sin?
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
My transgression is sealed up in a bag, and thou heapest up mine iniquity.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
And indeed a mountain falling cometh to nought, and the rock is removed out of its place;
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
The waters wear the stones, the floods thereof wash away the dust of the earth; and thou destroyest the hope of man.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Thou prevailest for ever against him, and he passeth away; thou changest his countenance, and dismissest him.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
His sons come to honour, and he knoweth it not; and they are brought low, and he perceiveth it not.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
But his flesh hath pain for himself alone, and his soul mourneth for himself.