Jób 14
1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Човекът, роден от жена е кратковременен И пълен със смущение.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Цъфти като цвят, и се покосява; Бяга като сянка, и не се държи.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
И върху такъв ли отваряш очите Си, И ме караш на съд с Тебе?
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Кой може да извади чисто от нечисто? Никой.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Тъй като дните му са определени, И числото на месеците му е у Тебе, И Ти си поставил границите му, които не може да премине,
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Отвърни погледа Си от него, за да си почине, Догде като наемник доизкара деня си.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Защото за дървото има надежда, Че, ако се отсече, пак ще поникне, И че издънката му няма да изчезне,
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Даже ако коренът му остарее в земята, И ако пънът му умре в пръстта;
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
Понеже от дъха на водата ще поникне, И ще покара клончета като новопосадено.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Но човек умира и прехожда; Да! Човек издъхва, и де го?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Както водите чезнат из морето, И реката престава и пресъхва,
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
Така човек ляга, и не става вече; Докато небесата не преминат, те няма да се събудят, И няма да станат от съня си.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
О, дано ме скриеше Ти в преизподнята, Да ме покриеше, догде премине гневът Ти, Да ми определеше срок, и тогава да би ме спомнил! (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Ако умре човек, ще оживее ли? През всичките дни на воюването си ще чакам, Докато дойде промяната ми.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Ще повикнеш, и аз ще Ти се отзова; Ще пожелаеш делото на ръцете Си.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
А сега броиш стъпките ми; Не наблюдаваш ли греховете ми?
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Престъплението ми е запечатано в мешец, И зашиваш беззаконието ми.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Наистина както и планината като пада унищожава се, И скалата се премества от мястото си;
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
Както водите изтриват камъните; И наводненията им завличат пръстта от земята; Така Ти погубваш надеждата на човека.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Надделяваш всякога над него, и той прехожда; Изменяваш лицето му, и го отпращаш.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Синовете му достигат до почитание, а той не знае; И биват свалени, а той не забелязва това за тях;
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Знае само, че снагата му е за него в болки, И душата му е за него в жалеене.
